Filipíny jsou krásné a jsou krásné zejména díky usměvavému a pohostinnému filipinskému národu. Nabízejí vyžití pro všechny druhy cestovatelů, jež se mohou válet na krásných plážích, chodit po horách a sopkách, potápět se, surfovat či pouze ochutnávat a vychutnávat místní speciality za velmi nízké ceny (zejména když přijedete z Austrálie je témeř vše až desetkrát levnější). Přímý let ze Singapuru absolvujeme s nízkonákladovou společností Jet Star, jež už jsme měli možnost vyzkoušet na Novém Zélandu. Víza nejsou nutná, pokud se chystáte na ostrovech zůstat méně než 30 dní. Přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nekolikamilionové metropoli, a hned u východu z terminálu odháníme vlezlé agenty nabízející odvoz do centra v předplacených limuzinách. To samé provedeme, když se na nás vrhnou taxikáři, jež ovšem nemají taxametr a jízda do města má jednotný tarif nezávisle na destinaci (až dvojnásobně vyšší, než bežné taxi). Konečně nacházíme regulérní taxi, jež má na první pohled vše, co je potřeba : 4 kola, řidiče, co nemluví anglicky a něco, co vypadá jako taxametr. Poté, co se nám podaří uložit zavazadla do kufru auta, jedeme směr Makate - centrální čtvrť staré Manily, kde jsme si rezervovali hotel. Večerní Manila je velmi aktivní, všude jsou dopravní zácpy a lidé jsou venku. Styl řízení se velmi změnil, těžko se to dá popsat, dopravní pravidla sice existují, ale příliš se nedodržují, jezdí se tu (spíše) vpravo a když potřebujete odbočit doleva, je nutné donutit protijedoucí auta, aby se zastavila. I tak jsme se shodli, že je tu doprava spíše organizovaná ve srovnání s tím, co jsme zažili v Indii před pár lety.
Taxi zastavuje před naším hotelem a když řidič zmáčkne magické tlačítko na svém taxametru, zdvojnásobí se zázračně účtovaná cena, jež odpovídá zhruba trojnásobku toho, co oznamoval náš průvodce Lonely planet. Po krátkém vyjednávání se dostáváme na polovinu, jelikož řidič moc dobře ví, že jeho cena není poctivá. Večer na sebe hodíme nějaké lepší oblečení, místo parfému použijeme repelent a vyrážíme na večeři do blízké restaurace, kde máme sraz s Adrianem a Rodriguem, dvěma mladými Mexičany, jež jsme poznali v Austrálii v jednom kempu. Tenkrát jsme si padli do oka, prokecali jsme spolu celý večer a máme tak radost, že se znovu potkáváme. Mají v plánu cestovat po jihovýchodní Asii a stejně jako my začínají na Filipínách. Domlouváme se na odjezdu na sever ostrova Luzon, kde bychom chtěli navštívit rýžové terasy zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Následující den se v Manile konají velkolepé křesťanské oslavy a celé město je zablokováno kvůli hlavnímu procesí, během nějž se všichni přítomní snaží alespoň jedním prstem dosáhnout na černou sochu Ježíše. V novinách jsme se následně dočetli, že se celé akce zúčastnilo více než 9 milionů lidí a také při ní bohužel zemřeli tři osoby. Taxi nás odmítají, protože nemohou projet ucpanými ulicemi, snažíme se tedy najít alespoň tuk tuk, kterým se tady na Filipínách říká tricycle. S těmi se ale musí dlouho vyjednávat cena. S jedním smlouváme cenu za hlučné podpory přihlížejících, jež jsou naštěstí na naší straně a nadšeně skandují "one hundred, one hundred" (100 pesos = zhruba 4 eura). O hodinu později se nám podaří zakoupit lístky na autobus a zbytek odpoledne trávíme zbaběle kvůli vedru v novém klimatizovaném nákupním centru. Jsme překvapeni množstvím ozbrojených stráží u vchodů do všech hotelů či větších obchodů. Je to lehce znepokojující, ale zároveň musíme říct, že se v hlavním městě cítíme velmi bezpečně. Při procházce starou Manilou vidíme, v jaké chudobě žijí místní lidé, některé rodiny s dětmi jsou na ulici, děti jsou špinavé a žebrají u kolemjdoucích turistů. Ti, co jsou na tom o něco lépe, prodávají ovoce nebo něco malého k jídlu v malých stáncích na ulici, za nimiž i velmi často spí na rozkládacích lehátcích. Město je rovněž neuvěřitelně znečištěné místní dopravou, nepomáhají tomu staré autobusy a tzv, Jeepney, což jsou stará vojenská auta předělaná na prostředek městské hromadné dopravy, Při každém zrychlení se z jejich výfuků line smradlavý černý kouř, jež údaje o čistotě vzduchu určitě nezlepší.
Navečer se jedeme podívat do moderní části města Makati, která je překvapivě čistá a velmi organizovaná ve srovnání s historickou čtvrtí. Jsou tu sídla velkých mezinárodních společností a velké nákupní centrum. Lidé jsou oblečeni velmi moderně a město nám tu připomíná spíše Singapur.
Noční autobus do Banaue odjíždí v půl desáté večer, následující den tak máme spoustu času na prohlídku turisticky zajímavé čtvrti Intramuros, kde se nachází hlavní katedrála a koloniální budovy z dob, kdy zemi vládli Španělé. Jsme obklopeni pouličními prodavači a průvodci nabízejícími projížďky po starém městě za evropské ceny.
Večer nám chvíli trvá, než najdeme čestné taxi, které nás odveze na autobusové nádraží, kde již čeká několik desítek lidí zejména Evropanů na přesun na sever ostrova. Cesta ve vymraženém autobuse (filipínští řidiči neumí ovládat klimatizaci a teplota se pohybuje okolo 10 stupňů, je potřeba na sebe navléct veškeré teplé oblečení, což jsme naštěstí věděli dopředu) probíhá překvapivě hladce, podaří se nám usnout a v 6 hodin ráno přijíždíme lehce rozlámaní do Banaue. Je tu výrazně chladněji a obklopují nás zelené hory s rýžovými terasami částečně skrytými v mracích, jež celému místu dodávají pěkný mystický charakter. Po vydatné snídani se setkáváme s Adrianem a Rodrigem, kteří přijeli o den dříve a zařídili nám na dnešní den exkurzi do městečka Sagada o něco dále v horách. Podařilo se jim přesvědčit dvě sympatické Němky - Verenu a Jenny, aby se k nám přidali, což nám umožnilo sdílet náklady na mini dodávku, co nás tam odveze. Samotná cesta stojí za to, klikatí se mezi horami a poskytuje výhledy na krásné rýžové terasy. V Sagadě navštívíme krápníkovou jeskyní, která by v Evropě byla jistě přísně chráněná, tady si s tím ale hlavu moc nelámou a dovolí nám dokonce bosky chodit po krápníkových vodopádech. V jednu chvíli nám náš průvodce sdělí, že se nacházíme více než 150 m pod zemí, což mě v této seismicky nestabilní oblasti naplňuje lehkým neklidem. Další zajímavou atrakcí jsou zde rakve připevněné na skalách. Tak se totiž v minulosti pohřbívali mrtví a dodnes tu někteří visí. Jindy se rakve ukládaly do jeskyní, což už je dnes samozřejmě zakázáno a všichni mrtví jsou pohřbívání na hřbitovech. Pro fotografy je to určitě zajímavé místo, mě osobně však způsobuje husí kůži na zádech i přes vědomí, že většina z rakví je už dnes prázdná.
Do Banaue se vracíme pozdě odpoledne a všichni vyčerpáním usínáme už na cestě zpět v autě. Zítra nás čeká návštěva vesničky Batad, do které zatím ještě nevede cesta a musí si tam jít hezky po svých z kopce (což nutně znamená návrat do velmi strmého kopce). Městečko je známé svými rýžovými terasami, které jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Měsíc leden je obdobím sázení malých rýžových sazeniček do připravených rýžových políček naplněných vodou. Bude trvat zhruba 3 měsíce než terasy dorostou do jasné zelené barvy. Když poprvé zahlédneme údolí, jsme lehce zklamání, jelikož je naplněné neprostupnou stěnou bílé mlhy. Neštěstí ale začne foukat mírný vítr a terasy se nám brzy ukážu v celé své kráse. Najímáme si místního průvodce, jehož zuby jsou černé od neustálého žvýkání betele a jenž nás provede bludištěm po okrajích rýžových teras. Odměnou jsou nám krásné výhledy a na druhém konci údolí a také pěkný bouřící vodopád.
Večer už zase jedeme zpět do Manily a rozhodujeme se, co dál. Naše původní plány byly, že se přesuneme na ostrov Palawan, to jsme ale museli změnit, jelikož se ztrojnásobily ceny letenek. Po dlouhých úvahách během devíti hodinách v autobuse se ocitáme na manilském letišti a kupujeme letenku na ostrov Bohol. Následujeme tak naše mexické spolucestovatele, kteří by zde rádi absolvovali potápěčský kurz.
Následující týden stravíme na příjemné pláži na ostrůvku Panglao, kde se věnujeme potápění a ochutnávání místních specialit a koktejlů na pláži. Abychom ale úplně nezaháleli, jedeme se podívat na známé Chocolate Hills a v malém parku se také rozplýváme nad tzv. Tarsiery, jež jsou považováni za jedny z nejmenších primátů na světe. Naše další přesuny nám lehce zhatí poslední tajfun sezóny, jenž se řítí hlavně na severní část souostroví. Téměř všechna lodní a letecká spojení mezi ostrovy jsou zrušena, čekáme tak až bouře přejde,
Nejvíce se nám ale nakonec líbí na miniaturním ostrůvku Apo u ostrova Negros, kde elektřina funguje pouze dvakrát denně na dvě hodiny ráno a večer. V moři jsou tu krásné zachovalé barevné korály a pestrý mořský život včetně mořských hadů, jež jsou pro mě úplnou novinkou a mám z nich při potápění velký respekt.
Pár dní ještě lenošíme na pláži na ostrově Cebu a poslední den věnujeme návštěvě klimatizovaného nákupního centra v Cebu City, které na nás jinak působí podobně jako Manila tedy velmi špinavě s příšerným ovzduším a žebrajícími dětmi. Následující den se letadlem vracíme do Singapuru a těšíme se na další destinaci - Bangkok. Filipíny se nám moc líbily a shodujeme se, že bychom se sem ještě někdy rádí vrátili.
