Jak se nám začalo na Zélandu líbit

Název článku je samozřejmě trošku přehnaný, na Zélandu se nám líbí, ale je pravda, že během návštěvy jižního ostrova se nám tu začalo líbit ještě více. 5. Října v 6 hodin ráno jsme už ve frontě aut čekajících na trajekt, jenž nás během tříhodinové plavby zaveze do Pictonu. Mezi ostrovy jezdí pouze dvě společnosti - Interislander a Bluebridge. My jsme si vybrali tu druhou, je levnější a více se nám hodil čas odjezdu. Na trajekty jsme po ročním pobytu na Korsice experti, a tak se i s našim velkým autem úspěšně spolu s dalšími campervany zaparkujeme na palubě. Dnes ráno je modré nebe a sluníčko nám bude svítit po celou cestu. Teploty zůstávají velmi svěží, mame na sobě naši nejteplejší výbavu a plavbu zahajujeme pravou novozélandskou snídani, jež se skládá z vajíček, slaniny a podivně vypadajícího toastu. Z paluby pak pozorujeme vzdalující se Wellington a na jihu už vyhlížíme jižní ostrov a jeho pohoří s vrcholy pokrytými sněhovou čepicí. Na přejezd jsme si vybrali nádherný den. Na lodi je sice příšerná zima, ale to nás neodradí od zuřivého focení při průjezdu Queen Charlotte Sound (neznám přesný český preklad tohoto slova, asi nejlépe odpovídá termín fjord). Jsme obklopeni množstvím větších či menších zelených ostrůvků a společnost nám dělají delfíni, jež se baví skákáním ve vlnách našeho trajektu. Nemůžeme se vynadívat na tu krásu a než se nadějeme, už přijíždíme do Pictonu. Je krásně a můžeme konečně odložit zimní výbavu. Nechce se nám hned řídit, usazujeme se tedy na terase jedné sympatické restaurace a degustujeme místní speciality v podobě zelených mušlí (Mňam) a Sauvignonu Blanc pocházejícího z vinic regionu Marlborough, kam se vydáváme později odpoledne. 

Ve visitor centru nám poradí, kam jít na krátkou vycházku a kde zadarmo kempovat. Původně jsme se chystali projet nejznámější novozélandské vinice na tandemovém kole, ale počasí nám další den opět naruší naše plány. Ráno je sice hezky, ale jakmile se dostavíme do obchodu s pronájmem kol, světelnou rychlostí se přiřítí černočerný mrak a připomene nám, že tedy v žádném případě ještě není léto. Aprilové počasí nás doprovází celý den, na ochutnávku vín se tak vydáváme autem. V průvodci si vybereme vinici, jež by měla být ve francouzském vlastnictví. A opravdu nás přivítá milá slečna s pěkným francouzským přízvukem v angličtině a ochotně nás nejdříve informuje o místních vínech a pak mě lehce podnapije (Steph řídí), abychom mohli spokojeně odejít se třemi láhvemi. 

Opět kontrolujeme předpověď počasí, která se mění v podstatě každý den, a zjišťujeme, že zítra by měl být ideální den na kajakovou exkurzi v národním parku Abel Tasman. Voláme a rezervujeme si nabídku walk + kayak. Přijíždíme do pěkného pobřežního města Nelson, kde se na chvíli zastavujeme na pláži. Se změnou počasí fučí příšerný vítr a zhruba každých 27 minut prudce prší. Nechce se nám věřit, že následující den má být slunečno. Když se ale vzbudíme, uvěříme konečně místním meteorologům, protože vítr témeř úplně ustal a z naší mobilní postele máme výhled na zasněžené hory, jež byly ještě včera pod mrakem. Jsme motivováni a těšíme se, že si užijeme pěkný den. Abel Tasman park patří mezi tzv. Great Walks, kterých je na Zélandu zhruba desítka. Jedná se o několikadenní pěší túry různé náročnosti. Zůstáváme pouze jeden den, protože počasí se má zase pokazit. Ráno vyrážíme pěšky po hlavní stezce, jež lemuje členité pobřeží s útesy a skrytými plážemi. Zhruba po 3,5 hodinách chůze jsme na malé plážičce, kde už na nás čeká náš průvodce a kajak, na němž se pokusíme dopádlovat zpět. Nejdříve však zhltneme zasloužený oběd a obřího muffina. Je nám poskytnuta veškerá výbava a to včetně legrační kajakové sukně. Kromě průvodce je s námi ještě jeden malasijsko-hongkongský pár, který na kajaku ještě nikdy nejel, je tedy docela sranda je pozorovat, když se učí synchronizovaně pádlovat. To my takový problém nemáme, jsme naprosto sehraný tým - Steph pádluje a já vpředu vyhlížím tuleně, fotím, filmuju a opaluju si nos :) zjistili jsme, že tato strategie je ideální, pokud se chcete vyhnout hádce a nařčení, že narušujete rytmus plavby, případně nepadlujete dostatečně rychle.

Pobřeží je to opravdu pěkné a fotogenické, připomíná nám občas Korsiku. Odpoledne už jsme zase na cestě směr západní pobřeží a městečko Punakaiki, kde jsou první atrakcí tzv. pancake rocks - útesy, jež jsou tvořeny množstvím plochých kamenů poskládaných na sebe jako palačinky. Zde se geologové a jiní vědci přiznávají, že příliš netuší, jak tyto formace vznikly. Na informačních cedulích si můžete přečíst o různých, více či méně pravděpodobných teoriích. Stejně vsechna vysvětlení brzy zapomeneme, užíváme si tak alespoň výhledy na rozbouřené moře a pozorně nasloucháme, když velké vlny dosahují až na tzv. Blowholes, jež díky silnému tlaku vzduchu vydávají děsivé syčivé zvuky. Jsme velmi překvapení typem krajiny, jež nás obklopuje. Čekali jsme spíše lesy evropského stylu, místo toho jsme uprostřed subtropických a občas i tropických porostů. Míjíme obří kapradiny, palmy a stromy jsou pokryté lijánami, jež se proplétají jejich větvemi. Je to docela zvláštní, protože většinou je tento typ porostu spojen s teplým a slunečným podnebím. 

Hlavním naším cílem na této straně ostrova jsou ale dva ledovce - Franz Joseph a Fox, jež jsou velmi populární díky své přístupnosti. Pěšky a bez speciálního vybavení je možné dojít na vyhlídku vzdálenou několik desítek metrů od místa, kde ledovec končí v údolí. Jakožto snad všechny ledovce na světe ani tyto dva neunikly dopadům globálního oteplování a mizí závratnou rychlostí i přesto, že v 90. Letech se oba dva výrazně zvětšily. Procházka k Franzi Josephovi vede krásným ledovcovým údolím, v němž nás z obou stran obklopují vodopády všech možných velikostí. Jo, a kdybych to zapomněla zmínit, už zase prší. Při prvním pohledu na ledovec jsem překvapena, že je na povrchu dost "špinavý". Jeho bílo modrá barva je vidět pouze pod nekolikametrovým prašným nánosem. Pokračovat dále údolím je zakázáno kvůli nestabilitě ledovce při jeho tání. Na informačních tabulích jsou příběhy některých z těch, kteří neuposlechli a byli pohřbeni zaživa masou ledu. Některá těla se prý vůbec nenašla. Franz Joseph nás úplně nenadchl, jelikož není příliš dobře viditelný. Jsem si jistá, že následující rok už nebude vidět skoro nic. Vydáváme se tedy na průzkum jeho sourozence Foxe. Cesta k němu je kratší a výhled je mnohem impozantnější. Je krásně vidět, jak je ledovec členitý, a odhaluje i více svou bleděmodrou barvu. Je ovšem rovněž pokrytý nánosem kamení a prachu. Pěšky se přímo na ledovec dostat nedá, jedinou a výrazně nákladnější variantou je let helikoptérou a hodinový průzkum na povrchu ledovce. Jdeme se informovat do jedné z firem nabízející tyto lety a očekáváme astronomické ceny, v čemž nás při prezentování nabídky nezklamou. Co nás také kromě ceny odradí, jsou opět hordy hlučných asijských turistů. Helikoptérou se dnes nepoletí. Ale jelikož jsme byli mazaní, o tento zážitek nakonec během našeho pobytu na Zélandu nepřijdeme... 

Příště vám budeme výpravět snad už v posledním článku z Nového Zélandu o magickém Fjordlandu a Mt.Cooku - našich dvou nejoblíbenějších místech.

Krásy a mizerné počasí severního ostrova

Oblast Waitomo na středozápadě severního ostrova je známá díky svým jeskyním a tzv. Glowormes, což jsou, jak již název napovídá, malí červíci, jež ve tmě září. To nás teda hrozně zajímá, jak takový červ může ve tmě svítit, a jedeme se tak podívat do centra outdoorových aktivit, kde si na další den rezervujeme prohlídku jedné z těchto jeskyň ovšem formou tzv. tubingu, jenž se praktikuje na nafukovacích kolech, ve kterých se necháte unášet po hladině jeskynního potoka. Pomalu se smiřujeme s tím, že na Novém Zélandu nepořídíme žádnou aktivitu pod 100$. Později odpoledne najdeme krásné místo u řeky, kde je povoleno kempovat. Naše nadšení ovšem opadne poté, co se sem hlasitě přiřítí skupina místních výrostků, kteří zde zřejmě pravidelně praktikují drift na jakémsi podivně vykrouhaném prkně taženém motokárou. Postupně dosáhnou toho, že všichni z tohoto pěkného kempu odjíždějí. Musíme tak najít něco jiného. Nedaleko od nás je soukromá farma, na které se dá přespat. Volám tedy paní, zda by nám na noc dovolila zaparkovat campervan na jejich pozemku. Naštěstí ještě není hlavní sezóna, má volno, a za 10$ tak můžeme přespat, osprchovat se a využit místní kuchyň. Hlavní atrakce této farmy jsou ovšem její zvířecí obyvatelé. Mají zde opravdu všechno, a tak se navečer procházíme mezi telátky, prasátky a hříbátky. Telátkům se líbí zejména naše oblečení, které se snaží v nestřeženém okamžiku žvýkat, což se jim částečně daří, ale jen proto, že jsou v přesile. Bylo nám rovněž slibeno, že ráno budeme moct krmit jehňátko:)

Jehňátko bečí už v 6 hodin ráno a dožaduje se své lahve s mlékem. Jdeme ho tedy společně s majitelkou nakrmit a rovnou pak ještě doplňujeme mléko telátkům. Jakožto správní městští lidé vykonáváme tyto pro nás neobvyklé aktivity s nadšením. Jsme pochváleni za odvedenou práci a před osmou hodinou už vyrážíme směr jeskyně, kde máme sraz s naší tubingovou skupinou. Navlékáme se do studených neoprenů, nasazujeme helmy a nasloucháme počátečním bezpečnostním instrukcím. Během aktivity je z bezpečnostních důvodu zakázáno fotit či používat kamery, zároveň však jeden z průvodců nese foťák a pořízené fotografie je možno na konci zakoupit za 30$... Jeeej, vzhledem k ceně zaplacené za exkurzi samotnou (130$) už nic dalšího platit nechceme. Vstup do jeskyně je velmi adrenalinový, leze se tam tak malou skulinkou, že máme strach, aby Steph prošel. Neee, kecám, zas tak malá nebyla...během hodiny pak zdoláváme skokem dva vodopády a tam, kde je hladina dost vysoko, sedíme pohodlně v našich kolech. Snažím se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby bylo například zemětřesení.

Celkově se nám výprava líbila, občas to bylo klaustrofobické a voda byla dost studená. Gloworms v jeskyni opravdu byli a když jsme všichni zhasli lampy, svítili nad námi jako nebe plné hvězd. 

Po příjemné horké sprše jsme už zase na cestě do hobití oblasti, kde se točily některé scény z Pána prstenů. Hobití vesnice byla opravdu postavena v zelených kopcích a je ji možno navštívit. To jsme ale neudělali, když jsme po příjezdu do Hobbitonu zjistili, že vstup za hodinovou prohlídku stojí 75$ na osobu. Nejsme až tak velcí fanoušci, a tak tuto atrakci ponecháme jim společně s autobusy japonských turistů. Místo toho se zastavíme uprostřed této líbivé krajiny a s výhledem na pasoucí se ovce obědváme. Počasí je slunečné (zatím) a je nám dobře.

Následující den věnujeme návštěvě města Rotorua a maorské vesnice s prohlídkou místních geotermalních jevů. Je to dost podobná oblast jako Yellowstonský národní park, akorát tady lidé mezi těmi všemi gejzíry a termálními prameny postavili vesnice. Co nás opět trochu zaskočilo, je placený vstup do každé vesnice a všech geotermalních oblastí. V rámci vstupného jsme se naučili, že pravý maorský pozdrav se provádí dvojím dotykem nosu zdravících se lidí a také jsme měli možnost shlédnout taneční představení místní maorské komunity a to včetně známého bojového tance Haka, jenž je velmi působivý a nepřítele má odlákat i díky kulení očí a vyplazování jazyka. Jedná se o stejný rituál, kterým začínají všechny ragbyové zápasy národního novozélandského týmu All Blacks.

Pokračujeme dále na jih a spíme blízko městečka Taupo, kde jsme si na další den rezervovali bungee skok z plošiny umístěné nad řekou. Steph už skákal ve Francii dvakrát, já ještě nikdy, a tak mám trochu strach. Skáče se z výšky 43 metrů, což bylo Stephem označeno jako "malý bungee". Když poprvé uvidím na vlastní oči, jak vysoko to je, mám mravence v nohách. Musíme navíc chvíli čekat, až na nás přijde řada, pozorujeme tedy několik dalších odvážlivců před námi. A pak už někdo volá mé jméno a navléká mě do postroje, jež je připevněn k lanu. Pán bungee sekuriťák (nevím, jak jinak ho nazvat) mi vysvětluje, co mám dělat. Ruce nad hlavu, bradu hrudník a na tři se skáče. Říká to dost rázně, asi je to proto, aby nad tím lidi moc nerozmýšleli (někteří tam prý přešlapují dost dlouho, než se odhodlají, ale pokud neskočí, peníze zpět nedostanou). Jedna, dva, tři... volný pád je přece jen silný zážitek. Vodní hladina se za doprovodu mého hlasitého výkřiku rychle přibližuje, ale pánové to nahoře spočítali dobře a lano mě těsně nad hladinou vytáhne zpět (původně jsem se měla dotknout rukama vody, ale neudržela jsem bradu na hrudníku, což prý narušilo aerodynamiku mého skoku). Dole už na mě čeká loďka, která mě vyzvedne a jejíž posádka mi následně referuje o tom, jak jim v Praze chutnalo české pivo. No ještě aby ne!

Na řadě je Steph, který skočí s pořádným odrazem a bojovým pokřikem, za což si vyslouží potlesk a obdiv indických turistů, jež ho spolu se mnou pozorují. I přesto je lehce zklamán, prý to nebylo dost vysoko. Ehm...někteří muži jsou opravdu adrenalinově neuspokojitelní.

Jdeme se pak trochu projít do města Taupo, kde nakupujeme čepice a rukavice, jelikož je nám fakt zima. Ubytujeme se (což u nás znamená zaparkujeme se) na břehu největšího novozélandského jezera a plánujeme na výpravy na další dny. Problém je v tom, že předpověď počasí nekompromisně ohlašuje prudké deště a vypadá to, že nebudeme moct navštívit vytoužené sopky Tongariro. Podle Iphonu má začít pršet v 17:00. První kapka spadne v 17:26. No, a pak v podstatě už jen prší po dobu čtyř následujících dnů :)

Oblast Tongariro musíme pouze projet autem, vše je kvůli silnému větru zavřené a mraky jsou tak nízko, že nevidíme ani jeden z vrcholů. Pokračujeme tedy dále na jih, kde se na pobřeží ubytujeme v kempu a snažíme se jít alespoň na procházku, což je nemožné, jelikož zde je zase písečná bouře. 

Poslední den na severním ostrově stravíme v hlavním městě Wellingtonu a rozhodneme se kvůli počasí přejet trajektem na jih o něco dříve, než jsme původně mysleli. Nemáme naštěstí problém sehnat lístky, a tak brzy ráno vyrážíme směr Picton.

Na náš campervan jsme si už zvykli, skládání a rozkládání postele zvládáme v rekordních časech a věci nám padají jen občas. Steph řídí, já jsem se zatím neodhodlala, stále mám pocit, že to vlevo nezvládnu. V protisměru se ocitáme jen výjimečně, při každém nastartování si nahlas opakujeme, že na Zélandu se jezdí vlevo. Zhruba každý třetí až čtvrtý den jedeme do placených kempů, abychom doplnili vodu a dobili baterii, jinak ale spíme na neplacených místech tam, kde je to povoleno. Vaříme si v autě, kde je veškeré potřebné vybavení a piknikujeme často na krásných místech.

Jelikož je Nový Zéland relativně malá země, vyhovuje nám, že nemusíme trávit příliš mnoho času v autě. Každý den ujedeme zhruba 100 km, někdy i méně.

Témeř v polovině našeho pobytu musíme konstatovat, že úplně nesdílíme euforii, s níž každý o tomto "zeleném" ostrově mluví. Měli jsme od Nového Zélandu velká očekávání, která se prozatím nenaplnila. Určitě je to ovlivněno i počasím, na které jsme neměli štěstí. Máme také pocit, že zde všichni velmi profitují z aktuálního šílenství (kdo nebyl na Zélandu, jako by nebyl) a z turistů si dělají dojné krávy s obavou, že se brzy objeví jiná módní destinace. Ano, je to krásná země, místní lidé (kiwis, jak sami sebe nazývají) jsou ochotní a usměvaví, ale občas se nám zdá, že si některá turistická místa nezaslouží tolik pozornosti a reklamy. Příkladem jsou i všudypřítomná informační centra, v nichž se vždy nacházejí tisíce brožur, že nakonec netušíte, co je zaplacená reklama a co jsou oficiální informační zdroje. 

Ale jelikož máme rádi šťastné konce, v dalším článku si přečtete, že si Zéland svou reputaci napravil od chvíle, co jsme se ocitli na jižním ostrově ;)