Ochladilo se nám o 20 stupňů

Takhle by se dal v rychlosti shrnout náš návrat na Nový Zéland. Po příletu z Tahiti musíme čekat asi hodinu na letišti, až nám otevře pobočka United Campervans, kde si máme vyzvednout náš nový domeček na příští tři týdny. Je to poprvé, co si pronajímáme obytné auto, a jsme moc zvědaví, jak se nám to bude líbit. Na pobočce jsou všichni velmi efektivní a přátelští, po zpracování všech potřebných papírů se nás ujímá mladý chlapec a vysvětluje nám, jak auto ovládat. Záchod, sprcha, doplnění vody, vypnutí a zapnutí plynu, topení, světla, lednička - to jsou asi nejdůležitější věci, abychom byli schopni žít v relativním komfortu. Výjezd je dramatický, jedeme vlevo, já z toho mám už teď infarkt, a to neřídím. Hned v první zatáčce se s výrazným zvukovým efektem zhroutí varná konvice, kávovar a hrnec. Aha, asi bude potřeba zavřít všechny skříňky...přece jen jsme ještě začátečníci. Po krátké zastávce asi 50m od prvního startovního bodu, kdy jsou všechny potenciálně padající předměty zabezpečeny, znovu hrdě vyrážíme na sever od Aucklandu do naší dnešní destinace - Bay of Islands, která slibuje několik stovek malých ostrůvků, bílé pláže, tyrkysovou vodu a delfíny. Upřímně řečeno si toho moc z této cesty nepamatuju, jelikož jsem byla příliš soustředěna na to, abychom stále jeli vlevo. Na začátku je to opravdu horor, člověk si ale kupodivu rychle zvykne. Nejhorší je, když na silnici před vámi není žádné další auto, máte pořád pocit, že jste v protisměru. Na kruhovém objezdu je také potřeba se dívat  doprava! Nicméně si vybavuji, že okolní krajina byla velmi zelená a témeř všude se pásly tisíce ovcí. Odpoledne úspěšně přijíždíme do kempu, kde se zaregistrujeme už jako zkušení campervanisti (powered site? Of course! Where is the dump station? A podobné fráze se staly běžnou součástí našeho slovníku). Já mám bohužel menší krizi, zřejmě to bude mix únavy z letu a nedostatku spánku + dozvuky dengue a musím si jít brzy lehnout. Počasí není nic moc a v noci začíná pršet. Postel v autě je překvapivě prostorná a pohodlná. Ráno mám teprve čas si vše poradně prohlédnout a zjistit, že následující týdny budeme žít v domečku pro panenky (něco jako auto Barbie, vše je jakoby zmenšené a vypočítané na milimetry). Také se člověk rychle naučí, že vytváření bordelu je v těchto podmínkách naprosto vyloučeno, jinak mu budou věci jednak při jízdě padat, jednak je bude stále někde hledat. Organizace je tedy nevyhnutelná. (Kupodivu) je Steph v tomto ohledu pořádnější než já a občas mu závidím jeho úhledně poskládané komínky oblečení, jež se narozdíl od mého systému vyznačovaly větší stabilitou a nepadaly na zem při každém otevření skříňky. Jinak se nám ale vybavení auta moc líbí a celou dobu nám dobře slouží kromě počátečních problémů s toaletou a baterií, které jsme však odhalili brzy, a při cestě přes Auckland jsme si obojí nechali vyměnit.

Zpět k Bay of Islands: když se někdo zrovna vrátí z Polynésie, kde si dva týdny užívá tyrkysovou průzračnou vodu oceánu, je těžké najít destinaci, která by se tomuto krásnému místu vyrovnala. Možná proto jsme lehce zklamaní. Určitě tomu přispívá i spíše deštivé a studené počasí, na které jsme už skoro po čtyřech měsících léta zapomněli. I tak se necháme nalákat na místní atrakci - pozorování delfínů a exkurzi kolem nejhezčích ostrovů zálivu, která nám přijde dost drahá (90$ na osobu).

Dobře jsme udělali, když jsme se oblékli do našeho nejteplejšího oblečení, na lodi je zima a fouká silný vítr. Co se delfínů týče, zahlédli jsme jednu ploutev něčeho, co podle průvodkyně byl asociální delfín, který se s námi ovšem dále odmítal bavit. Dále ho tedy nestresujeme a věnujeme se spíše prohlídce okolních ostrovů.

Večer hledáme jediný tzv. Freedom campground v okolí. Nový Zéland v posledních letech dost omezil možnosti kempování mimo placené kempy. Každé informační centrum vám řekne, kde je v okolí možné bezplatně zůstat. V podstatě je potřeba řídit se pravidlem: kde není cedule se zákazem, je to povoleno (a cedulí se zákazem je opravdu hodně). Většinou je z důvodu ochrany životního prostředí potřeba mít tzv. Self-contained vozidlo (se záchodem), jelikož jsou na těchto místech zřídka k dispozici toalety. To je náš případ, a tak se zaparkujeme na pěkném místě blízko řeky. S námi tu jsou ještě 2 další campervany. Ten večer se seznámíme s písečnými mouchami, jež se prý vyskytují témeř všude a zejména blízko pobřeží. Jejich hlavním cílem jsem samozřejmě já (Steph musí mít nějaký zabudovaný repelent či co) a v noci mě šíleně svědí nohy. Super, vyléčila jsem se z dengue a určitě chytím nějakou písečnou nemoc. Doporučuji se jejich kousnutím vyhnout, jelikož trvalo skoro týden, než to přestalo svědit!

Ráno už jedeme zase zpět na jih, musíme se však zastavit na pobočce United, kde nám opraví zmiňovaný problém s toaletou a vymění baterii, která vykazovala jistou nestabilitu. Celou cestu prší (ba přímo dokonce chčije), ale když dorazíme do Aucklandu, vítá nás modré nebe.

O našich dalších zážitcích v jeskyních Waitomo, o předraženém hobitím městečku a o mém prvním bungee skoku bude další článek.

Rangiroa - ráj potápěčů

Kdo je vášnivý potápěč, určitě už někdy slyšel o atolu Rangiroa v souostroví Tuamotu, jenž je známou destinací právě díky tomu, co ukrývá pod svou krásnou tyrkysovou vodou. Let z Bora Bora trvá hodinu, což je na polynéské měřítko docela daleko. Rangiroa je úzký proužek země v Pacifickém oceánu (a když na něm přistáváte, není to nic moc příjemného), jenž vytváří témeř oválný tvar, který je několikrát přerušen. Je to právě v těchto průlivech, kde se potápěči ocitají v opravdovém podmořském ráji.

Na letišti na nás čeká Olga, naše místní hostitelka. Odveze nás k sobě domů ještě s jedním francouzským párem (a se dvěma psy na klíně), kde nám ukáže naše nové bydlení v bungalovu s výhledem na pěknou pláž a lagunu. 

Večer se na ostrově koná soutěž v tradičních tancích, Olga nám nabízí, že tam můžeme jet všichni společně. Na ostrově žije zhruba 2000 místních obyvatel a jsem si témeř jistá, že všichni se byli ten večer podívat na představení. Je tu spousta stánků s lokálním jídlem, které lákají na všemožné rybí, masové a jiné pochoutky. Představení je pěkné, mně se kupodivu nejvíce líbí mužská (a také velmi mužná) část sboru a Steph zase dlouze obdivuje sólo vystoupení polynéské krásky s vlasy až na zem. Pro každého je tu něco:)

Jsou tu všude komáři, od zážitku s dengue jsme paranoidní a aplikujeme velké množství repelentu. Ráno se probouzíme do krásného dne, což je dobře, jelikož Steph se jede potápět. Já se na to stále necítím, únava se ještě pořád projevuje a na nohách mám stále tmavě červené skvrny, radši nebudu nic riskovat. Chvíli aspoň šnorchluju na pláži u bungalovu a pak se rozhodnu, že vyrazím na kole, které mi Olga ochotně zapůjčí. Na Rangiroa je pouze jedna cesta, která má dvanáct kilometrů. Stačilo se tedy rozhodnout, zda pojedu na východní či západní část. Jedu nakonec směrem k Tepua průlivu, kde by se měl potápět Steph a kde je možné i ze břehu občas vidět delfíny. Cesta mi zabere asi hodinu a za celou dobu mě předjedou čtyři auta. Myslím, že jich tu ani víc není...Projíždím kolem nádherných malých pláží, na pravé straně mám vnitřní klidnou lagunu s průzračnou vodou a na levé zase tmavěmodrý rozbouřený oceán. Je to nádhera. Potkávám pár turistů a také místní, kteří na mě i z dálky mávají a zdraví mě. Když dorazím k průlivu, vidím potápěčskou loď, ale Steph je ještě asi pod vodou. Chvíli čekám, zda neuvidím delfíny, ale žádnému se asi zrovna nechce skákat.

Konečně přijíždím na konec cesty, kde se nachází i malý přístav. Potápěči se vracejí za nedlouho a Steph je nadšen, jelikož viděl delfíny a obří hejna ryb. Odpoledne se chce potápět znovu, stravíme tak zbytek dopoledne čekáním na pláži, až otevře místní restaurace U Lily, kde si dáme výborný tatarák z tuňáka. Život je tak těžký! :)Já pak později vyrážím zpět a jsem ráda, když dojedu, jelikož kolo od Olgy nepatří k těm nejnovějším ani nejpohodlnějším. Vlastně jsem se docela divila, že s výrazným vrzavým zvukovým doprovodem zvládlo cestu tam i zpět. Byla to moje první fyzicky náročnější aktivita od dengue a vše nasvědčuje tomu, že už bude jenom líp.

Steph se vrací až večer, potápěl se ještě dvakrát a přizná se, že se poprvé během potápění trochu bál, když musel plavat ve velmi silném proudu. Instruktor prý navíc vypadal, jako by nevěděl, kde je a kam má pokračovat. Vše ale dobře dopadlo a Steph potvrzuje, že potápění na Rangiroa je určitě jedno z nejzajímavějších, co doteď absolvoval. 

Následující den nám Olga zamluvila exkurzi do modré laguny. Probouzíme se do zamračeného a větrného dne, jízda na lodi bude zřejmě zábavná. I na vnitřní laguně jsou docela velké vlny, já během hodinové plavby soustředěně hypnotizuji horizont, aby mi nebylo špatně. Vše se ale uklidní, jakmile vplujeme do laguny, jež je chráněna před větrem několika malými ostrůvky. Barva vody je opět neuvěřitelná a připomíná nám Bora Bora. Náš průvodce s kuchařem nám připravují oběd, my se mezitím vydáváme na průzkum laguny. Podaří se nám vyfotit pěkného modrého kraba, kterého pak místní nekompromisně připraví na grilu. Jedné paní z naší skupiny není dobře a má horečku, vše nasvědčuje tomu, že má dengue. Dávám ji tedy několik rad a trpím i za ni, protože si stále moc dobře pamatuji, jak nepříjemný pocit to je.

Třešničkou na dortu je pak, nám už známé, plavání se žraloky (ach jo, už zase:). Tentokrát je jich ale opravdu hodně včetně 3 velkých žraloků citronových. Když už jsou všichni zpět na lodi, průvodci vyhodí do vody zbytky ryb od oběda. Voda cákala všude kolem, když se strhl boj o svačinu. Podařilo se nám natočit pár videí, které se zde pokusíme publikovat.

Zítra už letíme zpět na Tahiti a náš pobyt v Polynésii se blíží ke konci. Moc se nám tu líbilo a určitě je to jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Chtěli bychom se sem v budoucnu vrátit, abych se i já mohla potápět. Škoda, že to je z Evropy tak daleko (24hodin cesty) a letenky jsou většinou velmi drahé. 

Míříme teď zpět na Nový Zéland, kde nám zřejmě podle předpovědi počasí bude docela zima. V Aucklandu tak zahájíme naše nové třítýdenní dobrodružství v campervanu.

Perla Pacifického oceánu

 Tak se jí říká a po našem pobytu na Bora Bora můžeme potvrdit, že zaslouženě. Od našeho příjezdu na Tahiti uběhl už více než týden, ale teprve zde si můžeme užívat opravdovou dovolenou (nebo jak tomu našemu téměř ročnímu výletu máme říkat). Přilétáme opět za tmy, nevidíme tak pověstnou lagunu, jež je světoznámá díky své nádherné barvě vody. Naše hostitelka Annette nás vyzvedává na letišti a jedeme kousek za hlavní město Vaitape, kde na nás čeká pěkný bungalov s přístupem do vody přímo ze zahrady, pěknou terasou a venkovní sprchou. Annette je moc milá a po cestě neustále něco vypraví včetně jejích zážitků s dengue, kterou také relativně nedávno chytila. Říká, že musím hodně odpočívat a jíst, což odpovídá radám, které jsem dostala od lékařů. Její manžel je původem Korsičan, máme si tak dlouho co povídat. U svého domu pronajímají 2 bungalovy, v tom druhém je aktuálně  jeden švýcarský pár, který shodou okolností také cestuje kolem světa.

Ráno nás probouzí pravidelné šplouchání vln na naší malé soukromé pláži a už se těšíme, až konečně uvidíme krásnou Bora Bora. První den trávíme lenošením na terase (důsledně dodržuji doporučení lékařů), šnorchlovaním na korálovém útesu, jenž se nachází jen pár metrů od nás, a plánováním aktivit na další dny. Podaří se mi také konečně sníst normální oběd, z čehož máme všichni velkou radost. Annette má také dva psy a jeden z nich tráví dny rybolovem. A hned první den byl úspěšný, když se mu po trpělivém číhání a elegantním skoku z terasy do vody podařilo ulovit pěknou rybku. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím tomu. Je ovšem potřeba zmínit, že až do konce našeho pobytu nic dalšího neulovil.   

Na následující den máme na programu půldenní výlet na lodi kolem celého ostrova. Vyzvedává nás pěkný potetovaný Tahiťan, který si říká Sharkboy. Později pochopíme, že tak činí oprávněně. :) První zastávka je na jednom z motu, kde se nachází luxusní hotel Pearl Beach. Zde naložíme skupinku Italů a můžeme vyrazit. Projíždíme lagunou, která má nepopsatelnou barvu, musí se to vidět na vlastní oči. Jsou tu miliony odstínů modré a tyrkysové barvy a je to neuvěřitelně uklidňující a štěstím naplňující pohled. Na ostrůvcích obdivujeme pětihvězdičkové hotely a jejich bungalovy těsně nad vodní hladinou, v nichž jedna noc vyjde zhruba na 2000 Euro. Nechybí tu Hilton, Sofitel, Le Meridien či Four Seasons. Sem si jezdí odpočívat boháči a hollywoodské celebrity. Skoro všechny bungalovy (některé jsou spíše vily) mají soukromý bazén (jako by jim nestačil oceán), terasy s přímým přístupem do vody a vše potřebné luxusní vybavení. Poté, co nám Sharkboy ukáže všechny hotely, se zastavujeme v Lagoonariu, kde budeme šnorchlovat. Jsou tu hejna barevných rybiček a taky hejna turistů. Průvodci z různých lodí ví, co funguje nejlépe, aby uspokojili poptávku, a tak témeř všichni praktikují tzv. feeding. To znamená, že ryby také moc dobře ví, kde se mají nacházet, aby dostaly něco dobrého k obědu. Pod vodou dokonce vidíme, jak jeden průvodce krmí murénu a následně ji vytahuje ven ze své skrýše. Je nám jasné, že tento typ exkurze není asi z ekologického hlediska ideální, ale funguje perfektně. Turisté (včetně nás) jsou šťastní, že vidí různobarevné rybičky a že dostali to, za co zaplatili. 

Další zastávka je o kousek dál v mělčí časti laguny. Hned, jak se loď zastaví, vidíme, že k nám plují 2 rejnoci a jeden malý žralok. Sharkboy všechny povzbuzuje, aby šli do vody, s přibývajícími žraloky se nám moc nechce. Nakonec se ale odváží témeř všichni a my si můžeme vyzkoušet, jaké to je hladit rejnoka na břísku. Rejnoci vypadají velmi ochočeně a doslova našeho průvodce objímají a žadoní očekávanou svačinu. Kolem nás a lodi krouží desítka malých žraloků (black tip shark), kteří sice nejsou nebezpeční, ale i tak budí respekt. Pokračujeme následně mimo hlavní lagunu, kde nám je slíbeno plavání s opravdovým žralokem. Je tu již několik člunů a opravdu, když nakoukneme pod vodu, vidíme 2 velké žraloky, jak pomalu krouží nad dnem i se svými čistícími jednotkami (rybičky, jež následují a čistí žraloka, kolik za to berou, to nevím). Sharkboy se elegantně na jeden nádech potopí a k našemu úžasu se zavěsí pod žraloka a v objetí s ním pluje několik metrů. Hmmmm, jsme beze slov. Ale musíme potvrdit, že Tahiťané se pod vodou pohybují jako ryby (nebo žraloci), a tím padem to zřejmě nikomu nepřijde divné a nikdo je nechce sežrat. Při odjezdu dostane Sharkboy zprávu z jiné lodi, že jsou nedaleko velryby. Jedeme tedy ještě dál a máme štěstí, když se nám podaří zahlédnout 3 velké ploutve. Čekáme, až se znovu vynoří na další nádech. Pro nás oba je to poprvé, co vidíme velryby, a jsme rádi, že se nám podaří vyfotit alespoň kousek tohoto elegantního zvířete. Naše exkurze je zakončena ovocným piknikem na pláži s bílým pískem a průzračnou vodou. Sharkboy svojí mačetou otevře několik kokosových ořechů, jež jsou vynikající stejně jako místní manga a banány. Na cestě zpět ještě jednou obdivujeme pohled na celý ostrov z dálky. Nejvyšší (a jediná) hora působí téměř magicky.

Na Bora Bora se život žije tak nějak celkově pomaleji. Nedělá nám příliš problém se dostat do stejného rytmu, proto jsou naše následující dny spíše relaxační. Steph se jede potápět a vrací se v extázi, protože plaval s velrybami. Trošku mu závidím, ale zároveň bych se asi bála. Odpoledne se vydáváme do již zmiňovaného hotelu Pearl Beach, kde díky Annette, která zná pana ředitele, můžeme strávit několik příjemných hodin na nádherné pláži. V místní restauraci ochutnáváme moje nové oblíbené jídlo - syrovou rybu zalitou kokosovým mlékem. 

V hotelu jsou samozřejmě zejména páry na líbankách, pusinkuje se to tu na každém rohu a turisté z Asie fotí miliony fotek v laguně. Hotel je krásný, ale určitě by nám dělalo problém tu zůstat jen pár dní (no možná, kdyby to někdo zaplatil :), jelikož tu kromě pláže není žádná aktivita. Vracíme se do našeho skromnějšího bungalovu, kde je to témeř stejně krásné ;)

Poslední den nám Annette půjčí auto, můžeme tak objet celý ostrov (32km) a zastavit se na jižním cípu s nádhernou pláží Matira. Opět obědváme rybu v kokosu a návštěvu zakončíme návštěvou farmy, kde se chovají mušle, jež produkují známé tahitské perly. Bylo zajímavé se o tom dozvědět něco víc a zjistit, proč jsou perly tak drahé. 

Od první chvíle, co jsme v Polynésii, jsme nadšeni z místních lidí. Všichni jsou tu moc milí, ochotní a bez výjimky si tykají. Tradiční kultura je velmi bohatá, vyrábějí se tu šperky z perel a mušlí, kosmetika nebo originálně barevná parea (pro muže: to je takový velký kus hadru, do kterého se ženy snaží elegantně zamotat na pláži a ne vždy se to povede). Obdivujeme (oba) místní ženy, jež mají nádherné husté tmavé vlasy, které si splétají do krásných copů. Tradiční jsou také místní tance v kostýmech vyrobených z listí místních palem. Jedno takové představení jsme shlédli na ostrově Rangiroa, kam se vydáváme po 6 úžasných dnech na Bora Bora a o kterém si budete moc přečíst v dalším článku.

Horečka Dengue aneb proč máme takové zpoždění se psaním blogu

Z Havaje jsme úspěšně odletěli do Tokya, kde jsme strávili příjemné 4 dny. Poprvé se na naší cestě cítíme lehce ztraceně, skoro nikdo tu nemluví anglicky. Moc se nám ale líbila atmosféra města, pohostinnost a zdvořilost Japonců a úplně jiný životní styl. Článek o Tokyu se pokusím dopsat později, dnes vám napíšu zejména o tom, co jsem si odtud odvezla. Moc se toho nedozvíte o místech k vidění, ale i tak doufám, že tento příspěvek pro vás bude zajímavý...

Po 11 hodinách letu s Air New Zealand jsme 9. září přistáli v Aucklandu, kde zůstaneme jen dvě noci a hned zase odletíme za sluncem na ostrovy Francouzské Polynésie. Odpolední procházka po Aucklandu byla příjemná, ale byla nám docela zima. Přece jen jaro teprve na Zélandu začne. Město samotné mě osobně příliš nenadchlo, vrátíme se sem ještě koncem října, tak uvidíme, zda změním názor. Opravdové a nečekané dobrodružství začalo druhý den ráno, kdy mě témeř ihned po probuzení začala bolet hlava postupně i celé tělo. Zde je potřeba doplnit, že během našeho pobytu v Japonsku jsme si čistě náhodou přečetli článek o začínající epidemii horečky dengue, jejímž zdrojem by měli být komáři v tokijských parcích, které jsme samozřejmě navštívili (aniž bychom tuto informaci měli předem). Já jsem si několika komářích štípanců všimla, nic tragického to ale nebylo. Japonsko bylo v posledních 50 letech považováno za zemi, kde dengue úplně vymizela, aktuální epidemie je tedy velmi výjimečná.

Toho rána jsem si myslela, že to bude možná jen reakce na dlouhý let a nedostatek spánku, když se pak ale přidala i zvýšená teplota, na zmiňovaný článek jsem si vzpomněla. Dopoledne tedy zůstáváme v hotelu a já se snažím z toho všeho vyležet. Nic moc nepomáhá a odpoledne je už jasné, že mám horečku. Pracujeme tedy s možností, že by to opravdu mohla být dengue. Ta se léčit nijak nedá, je důležité hodně pít a brát paracetamol (nikdy ne Aspirin, který zvyšuje riziko krvácivosti). Večer už jsme si témeř jisti, protože se mi na těle objevují červené skvrny, jež jsou pro tuto horečku typické. V noci je mi opravdu špatně a léky nepomáhájí. Začínáme diskutovat o možnosti, že na Tahiti nakonec nepoletíme, případně odložíme odlet. Chvíli po půlnoci dokonce přemýšlím o tom, že bychom měli jet do nemocnice, pak se mi ale podaří usnout. Budíme se brzy ráno a já se cítím o trošičku lépe, bolí mě ale pořád hlava a všechny svaly v těle. Nicméně se rozhodnu, že na letiště pojedeme a pokud se to zhorší, půjdeme k doktorovi na Tahiti, což by mělo být i jednodušší vzhledem k platbám za ošetření.

Čekání na letišti v Aucklandu a let na Tahiti byly zatím jedny z nejhorších zážitků, taky jsme se báli, že mě do letadla nepustí, pokud budu vypadat moc nemocně. Naštěstí ale nikde nebyly scannery tělesné teploty (což např. V Japonsku byly), a tak se po 5 hodinách zimnice v letadle ocitáme v pacifickém ráji - na Tahiti. Je už noc, nic jsme při přistání neviděli, jedeme tak rovnou do našeho pronajatého studia, jež patří jednomu velmi sympatickému francouzskému páru, kteří zde již několik let žijí. Konečně si můžu lehnout a snažit se usnout. Ke všemu se přidala velká bolest za očima a nechuť k jídlu. Paracetamol beru v nejvyšších povolených dávkách, horečku to ale vůbec nesnižuje. Musím brát dokonce paracetamol+kodein, abych cítila alespoň malou úlevu od bolesti hlavy. Další den pojedeme do nemocnice. Tam nám oznámí, že čekací doba je 2 hodiny a že máme jet radši na kliniku, kde nás to bude stát méně peněz. Na první klinice nemáme štěstí, všichni doktoři jsou na obědě (asi šli všichni společně). Jedna hodná paní nás ale doprovodí na jinou kliniku, kde se mě konečně ujme mladý pan doktor. Je mi špatně a nemám už skoro sílu chodit. Dle příznaků to opravdu vypadá na dengue. Potvrdit by to měl odběr krve. Výsledky máme druhý den a už jsme si konečně jisti, diagnóza je potvrzena. Bohužel se na rozboru krve ukáže i pokles krevních destiček, což by mohlo indikovat vážnější krvácivou formu horečky. Musím tedy na další odběr. Z následujících dnů si toho moc nevybavuju, pořád spím, kromě léků nic nejím a nutím se alespoň pít. Druhý odběr ukáže další pokles destiček. Z Tahiti jsem neviděla vůbec nic, Steph se jel alespoň jednou potápět, jinak se ale o mě vzorně a nonstop staral. Hlavně jsem si přála, aby také neonemocněl. Dengue není přenosná z jednoho člověka na druhého, pokud by mě ale znovu štípnul komár a ten samý by pak kousl Stepha, je zde možnost nákazy. Polynésie se navíc sama potýká s epidemií dengue, jež už trvá několik měsíců. Je docela zajímavé si o této namoci přečíst více a zjistit, že v současnosti je touto nemocí ohroženo více než 40% populace.

Po čtyřech nocích na Tahiti horečka částečně ustupuje. Zůstávají skvrny na kůži a absolutní nechuť k jídlu. Dnes se přemísťujeme na ostrov Raitea, což je mi schváleno panem doktorem pod podmínkou, že tam půjdu na další odběr. Rezervovali jsme si ubytování na jednom z "motu" (malý ostrůvek na vnějším okraji laguny), na letiště nás majitelé přijeli vyzvednout na lodi. Theodore, který ostrov vlastní, je moc milý pán a slíbí nám, že nás následující den ráno odvezou na další odběr. Ten nás opět příliš nepotěší, když se na výsledcích objeví další pokles destiček. Už je to vidět i na nohách, kde mám kvůli špatné srážlivosti fialovo-červené skvrny. Čím dál tím lepší! V nemocnici si mě nenechali, doporučili nám ale zůstat v blízkosti, pokud by se můj stav zhoršil a objevilo se krvácení (které by mohlo být vnitřní i vnější). Velmi uklidňující...V noci se navíc přidal další zábavný efekt této nemoci - svědění dlaní, kvůli kterému jsem měla doslova chuť si seškrábat kůži.

V místním městečku najdeme příjemný hotel a já směřuju ihned do postele, protože ten krátký výlet do nemocnice mě úplně vyčerpal. Steph jede zpět na ostrůvek vyzvednout naše věci. Na Raitee nám zbývají dvě noci. Nemůžu zase spát kvůli svědění na rukách, ale ráno už je vše o něco lepší. Horečka je pryč a já se začínám nudit, což je většinou dobré znamení. Odpoledne se jdeme na chvíli projít a já konečně vidím alespoň kousek z té pověstné krásy Francouzské Polynésie. Voda ma nádhernou barvu a začínáme se těšit na Bora Bora. Ráno jdeme ještě na jeden odběr, který konečně potvrdí výrazné zlepšení. Mám tedy povolený odlet. I tak se cítím dost slabá a bez energie. Doktoři říkají, že rekonvalescence trvá i 3-4 týdny. Musím hodně pít a začít normálně jíst. Na Bora Bora se můj stav výrazně zlepšuje, ale každy večer se mi vrací bolesti hlavy a spím až 12 hodin denně. 

Upřímně jsem se nikdy necítila tak "nemocně" jako během této nemoci a jsem ráda, že se to nakonec obešlo bez vážnějších komplikací, nicméně jsem poprvé od našeho odjezdu měla chuť vrátit se domů. Určitě si budeme dávat větší pozor v Asii, kde se dengue také vyskytuje. 

Příští článek už bude výrazně pozitivnější a bude vyprávět o krasách Pacifiku;)