Humuhumunukunukuapuaa

Že jste o ní nikdy neslyšeli? Tak takové jméno má havajská státní ryba. Můžete si ji prohlédnout na přiložené fotografii.

Po pěti-hodinovém letu ze San Francisca jsme se ocitli v opravdovém ráji. Přistáváme na mezinárodním letišti v Honolulu a už z letadla si fotíme krásné pobřeží ostrova Oahu. Někteří turisté jsou na letišti vítáni průvodci z hotelových komplexů a na krk je jim okamžitě pověšen typický květinový náhrdelník. Vystojíme si hodinovou frontu na pronájem auta a už jsme na cestě směr Waikiki. Havaj je jednou z destinací, na které se člověk divá v dokumentárních pořadech od BBC, a upřímně jsem si nikdy nemyslela, že se sem někdy podívám, ale být na místě je úplně něco jiného. Jsme opravdu "very excited"! 

Náš hotel je kousek od Waikiki Beach (ne, není to jeden z těch velkých hotelů s výhledem na pláž a se šampaňským v pokoji). I přesto, že náš pokoj byl výslovně miniaturní, byli jsme s hotelem Waikiki Prince spokojeni. Neodpočíváme (na to nemáme čas) a jdeme hned na světoznámou pláž, jež je opravdu nádherná. Voda má až neočekávanou světle modro-tyrkysovou barvu, která se pěkně doplňuje  s bělavým pískem a kvetoucími keříky kolem pláže. No prostě krása. Ještě krásnější by byla, kdyby se na ní nenachazela miliarda turistů;) ve vodě jsou surfaři a vypadá to, že aktuální podmínky jsou vhodné pro začátečníky. Vlny jsou občas dost velké a místní děti nás ohromují na surfech či bodyboardech.

Procházka po hlavním bulváru lemovaného luxusními obchody nás utvrdí v tom, že Waikiki asi není úplně autentické havajské město. Máme dokonce pocit, že jsme už v Japonsku, jelikož turistů ze země vycházejícího slunce je tu opravdu mnoho (a mně lezou neuvěřitelně na nervy, protože jsou hluční, nemotorní a všude vytvářejí chaos).

Večer je hlavní atrakcí západ slunce a následné posezení v jednom z plážových barů. My si vybereme Mai Tai bar, kde nám při popíjení tohoto výborného koktejlu hraje místní kapela na ukulele a tanečnice se kroutí na pódiu při hula hula tanci. Zkrátka klišé jako prase, ale aspoň víme, že to neexistuje pouze ve filmech.

Další den se budíme velmi brzo, abychom mohli být mezi prvními v Hanuama bay, který je prý (dle našeho i všech místních průvodců) nejlepším místem na šnorchlování v Oahu. No a teď vám odhalíme pravdu! Přijíždíme v 7:15 a parkoviště je už témeř plné. Platíme 1$ za parkování. Vstup do zálivu je oplocený a stojíme frontu na zakoupení vstupenky - 7$50 za osobu. Je tu dav a i dole na pláži je už spousta lidí. Myslíme si, že s lístkem v kapse máme vyhráno, ale to je omyl. Musíme totiž povinně shlédnout instruktažní video o tom, jak je toto místo jedinečné a jak je potřeba ho chránit. O hodinu později jsme už konečně dole na pláži (pokud se vám nechce jít těch 300m dolů !z kopce! pěšky, můžete si zaplatit shuttle vozítko). 

Šnorchlovali jsme asi 2 hodiny a můžeme potvrdit, že na Havaji jsou jiná a lepší místa. Možná je náš úsudek ovlivněn tím, že zrovna ten den byl docela silný proud a velké vlny, viditelnost nebyla ideální. Také množství lidi ve vodě bylo občas otravné. Nechci znít zaujatě (což už trochu jsem:), ale turisté opět zejména asijského původu si z instruktážního videa neodnesli vůbec nic a ve svých šnorchlovacích oblečcích (ve kterých vypadají jako astronauti) se klidně procházeli po korálovém útesu a ničili ho.

Jo  a taky jsme si koupili kameru Go Pro, kterou intenzivně testujeme a zde si můžete prohlédnout první fotky.

Odpoledne je nad ostrovem spíše zataženo a přežene se i několik tropických přeháněk. To nás neodradí od výpravy do deštného pralesa za vodopádem. To, co zřejmě má být stezkou, je momentálně ve stavu tak blátivém a klouzavém, že mé bílé tenisky nejdou přes nános bahna už ani vidět. Pokračujeme statečně dál, někteří lidé, kteří se vracejí, vypadají, jako by se vraceli s týdenní výpravy bahnitou džunglí a zejména některé slečny nejsou zřejmě spokojeny se svým zevnějškem a mračí se na své drahé polovičky, kterým se dobrodružná výprava samozřejmě moc líbila. Procházka pralesem byla nakonec asi i pěknější než samotný vodopád :)

Třetí a poslední den na ostrově Oahu strávíme na západním pobřeží, jež je mnohem méně tursitické a žije zde většina původních obyvatel. Pláže jsou liduprázdné a nádherné. Na jedné z nich jsem záhledla želví hlavu, jak vykoukla z vody! Večer sledujeme západ slunce z nejzápadnějšího výběžku Oahu.
Rozhodli jsme se, že trochu zvolníme tempo a zkusíme si na Havaji trochu i odpočinout, další den letíme na Big Island, kde nás čeká sopka, želvy a také jedno nezapomenutelné potápění.

A co takhle rodeo?

V předvečer našeho příjezdu do Yellowstonského národního parku přespíme v městečku Cody, založeném Williamem Codym alias Buffalo Billem. Je známé svými rodeo show, jež se během léta konají každý večer. Nachází se zde také letiště, pokud se vám nechce řídit, z Cody je to do Yellowstonu už jen kousek. Náš hotel v historickém centru je moc pěkný a nachází se kousek od muzea Buffalo Billa, ve kterém jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o divokém západě a prohlédli si pěknou výstavu obrazů se stejnou tematikou (bizon na louce, indián na koni, kovbojské boty atd...)

Na večeři jdeme do rodinného podniku "typu sežer, co můžeš" a je nám jasné, že nebudeme odcházet o pár kilo lehčí. Ve velkém sálu jsou dlouhé stoly s lavičkami a i přesto, že není plno, rozhléhá se zde až téměř hospodský šum, který známe z ČR :) Poté, co sežereme, co jsme mohli (plus jsme si k tomu všemu chytře objednali ještě steaky navíc, abychom neměli hlad), nastoupí na pódium rodinná kapela, jež nás zabaví na následující hodinu. 

Rodeo, které se koná kousek od restaurace, je pojato velmi vážně a začíná americkou hymnou, kterou všichni přihlížející vyslechnou s pravou rukou na srdci a sundaným kovbojským kloboukem. Zahájení provází přehlídka pěkných slečen kovbojek na koni s americkou vlajkou. 

Rodeo jsme viděla poprvé v životě a je to opravdu velká show. V průběhu dvou hodin shlédneme několik disciplín, z nichž některé spočívají v co nejrychlejším chycení telete do lasa, jiné ve výdrži na rozzuřeném hopsajícím býkovi. Je potřeba to přijmout jako součást americké kultury a moc se nezamýšlet nad tím, jak to vnímají hlavní účastníci - zvířata. Myslím, že všechen dobytek musí mít každý den kolem 7. hodiny večerní hladinu stresu na maximu...

Následující den už směřujeme do Yellowstonského národního parku, krajina po cestě se nám líbí a je čím dál tím víc zelenější. To asi bude díky pravidelnému dešti, který nás bude často doprovázet v následujících dnech.

 

Atrakce v South Dakota a Wyoming aneb kdo bude mít větší....sochu

Noc jsme strávili v malém městečku Wall, které se z nějakého neznáměho důvodu stalo turistickou atrakcí díky svému komplexu obchodů s kýčovitými předměty z divokého západu. Koupíte zde úplně všechno včetně vycpané bizoní hlavy. Spolu s námi zde přespalo několik (tisíc) motorkářů, jež jsou zejména ráno nepřeslechnutelní při startování svých pekelných strojů. Většina z nich jede stejným směrem jako my na západ a jejich první zastávkou je Mount Rushmore National monument.

Jedná se o známé sousoší čtyř amerických prezidentů, každý z nichž výrazně ovlivnil vývoj USA

• generál George Washington - první prezident Spojených států amerických, jenž se proslavil v bojích proti Angličanům a je považován za jednoho z otců Ameriky (BIRTH)
• Thomas Jefferson - autor deklarace nezávislosti, třetí prezident Spojených států, jenž se rovněž zasloužil o připojení Louisiany, kterou odkoupil od Francouzů (EXPANSION)
• Theodore Roosevelt, který výrazně podpořil růst USA jakožto světové ekonomické velmoci (např. stavba Panamského průplavu) (DEVELOPMENT)
• Abraham Lincoln - prezident anti-otrokář, jenž dokázal udržet jednotnost Spojených států i během vyčerpávající války jihu proti severu (PRESERVATION)

Toto bylo historické okénko tohoto příspěvku, doufáme, že se čtenáři dozvěděli něco nového :)

Sochy jsou opravdu impozantní, zejměna co se detailů a výrazů tváří týče, na druhou starnu by člověk z fotek očekával, že tváře jsou ještě o něco větší. 

• Crazy Horse State Monument je přímou konkurencí předchozího díla, jež je stále ve fázi sochání a po dokončení by měl znázorňovat siouxského náčelníka na koni. Dnes můžete obdivovat pouze hlavu "Bláznívého koně" a na zbytku skály je vidět, kde by se měla v budoucnu nacházet koňská hlava a natažená paže jezdce. Toto dílo je celé financováno z privátních zdrojů (28 dolarů vstupné za jedno auto), i přesto, že americká vláda nabídla finanční příspěvěk, jež byl s díky odmítnut a doplněn ironickým komentářem, že vláda USA už toho pro Siouxy udělala dost.

• Black Hills National Forest je oblíbenou prázdninovou destinací, která nabízí různé formy aktivit v pěkných scenériích borovicových lesů a průzračných jezer. Zastavujeme se jen na chvíli, abychom stihli dojet při západu slunce k dalšímu zajímavému místu. 

• Možná vám bude Devils Tower National Monument povědomý, jelikož se objevil ve známém Spielbergově filmu Blízká setkání třetího druhu (jak na konci přistává kosmická loď, se kterou lidé komunikují za pomoci opakující se melodie). Je to také posvátné místo místních indiánských kmenů, které tak nelibě nesou fakt, že je horolezcům povoleno na tento výtvor přírody šplhat.

Den zakončíme pozorováním srandovních a roztomilých "praire dogs" (sysel), kteří bydlí kousek od Devils Tower. Na noc dojíždíme do nezajímavého městečka Gilette, odkud zítra vyjedeme do Cody, kde nás čeká rodeo a Buffalo Bill.

 

Z Chicaga na východ do Badlands NP

Několik dní v krásném (ale hlučném) hotelu v Chicagu je za námi a můžeme se vydat na další dlouhou cestu z východu na západ tentokrát po severní části USA. Spolu s mými rodiči pojedeme až do Seattlu a během tohoto road tripu projedeme státy Illinois, Iowa, South Dakota, Wyoming, Montana, Idaho, Oregon a nakonec Washington. Tyto severní státy jsou určitě méně navštěvované než jejich konkurenti na jihu a západě, v první etapě cesty není k vidění nic jiného než kukuřičná pole, umožní nám nicméně navštívit Badlands National Park, Mount Rushmore National Monument (hlavy prezidentů vytesané ve skále), Crazy Horse (indiánská konkurenční verze bojovníka rovněž vytesaného ve skále), Black Hills National Forest, Yellowstone a Grand Teton National Park, Crater Lake, Mount St Helens a Mt Rainier. Cesta pro nás bude spíše odpočinková, řídit bude zejména tatínek, budeme mít i víc času na psaní blogu (Steph má krátkodobou výhodu, jelikož mu při psaní v autě není špatně). Navíc se nemusíme zabývat organizací a hledáním ubytováni, to zas perfektně připravila mamka, takže zkrátka teď jsme na opravdové dovolené!

Změnili jsme také auto, obří SUV Nissan Armada bude naším společníkem na další tři týdny. Máme floridskou značku, jež bude často prvním impulsem k tomu, aby se nás Američané ptali, zda jsme opravdu přijeli autem až z Floridy. S velikostí auta nám vzrostla i spotřeba, táta si dokonce první den myslel, že mu v noci někdo odčerpal benzin, což se při dalším sledování nepotvrdí a po dlouhých výpočtech zjistíme, že auto vyžaduje zhruba 14 litrů na 100km! Nedoporučujeme tedy jako vhodné auto do Evropy...Ale jede se nám hezky.

První dva dny jsou ve znamení rovné dálnice a kukuřičných polí. První noc trávíme v Des Moines, v pěkně vybaveném hotelu jdeme po 6 hodinách sezení v autě alespoň do fitka a pereme prádlo (už zvládáme zapnout a vypnout snad všechny druhy praček a sušiček v Severní Americe). Místní sušička je zrovna mimo provoz, musíme tak improvizovat (viz umělecké foto).

K první turisticky zajímavé oblasti přijedeme další den odpoledne. Národní park Badlands nám připomíná Painted Desert na jihozápadě USA, různé geologické vrstvy vytvářejí líbivé barevné efekty a špičaté tvary skal zase podtrhují nehostinnost celé oblasti. V parku je několik kratších stezek, po jedné z nich se vydáváme a mně se bohužel podaří zakopnout i s foťákem v ruce a poškodím tak objektiv, který sice stále fotí, ale zasekává se při ostření. Steph vhodně poznamenal, že je dobře, že nemáme profesionální výbavu (ono se mi totiž už jednou povedlo spadnout s jinou zrcadlovkou do vody...)

Na cestě nás k nelibosti mého otce a k radosti Stepha doprovázejí stovky motorkářů vydávajících neuvěřitelný hluk na svých Harleyích. Říkáme si, že to asi musí být populární oblast, ale jeden místní pán nám následně vysvětlí, že se jedná o tzv. Sturgis Motorcycle Rally, která se koná každý rok a sjíždějí se na ní motorkáři z celého světa. Příští rok bude 75. edice, účastníků prý bude ještě víc! Na Wikipedii jsme našli, že ročníku 2005 se zůčastnilo více než 500 000 motorkářů a během celé rally došlo k 405 zatčením a ukradly se motorky v hodnotě 250 000 dolarů.

U této příležitoti jsme se bavili tím, že jsme sepsali definici těchto "bikerů". Většinou se jedná o staršího pána s výraznou nadváhou a nejlépe plnovousem, jenž sedí na hlučném stroji, má na sobě koženou bundu, minimálně jedno povinné tetování a delší vlasy mu vlají během jízdy (to platí pro ty mladší, kteří ještě nějaké mají). Za ním často sedí dáma se stejnými proporcemi a odpovídajícím šarmem. Našim mužům se nejvíce líbily dívky v bikinách stojící u silnice s cedulí "let me wash what´s between your legs!"

:)

Shennadoah Valley aneb zase ten medvěd

Na začátku si dovolím odkázat ty, co rozumí, na francouzskou verzi našeho blogu, kde Steph do detailu popsal, co se stalo v Charlotte.(barastephintheworld.blogspot.com) Jelikož bych to asi nezvládla s takovou přesností, shrnu to velmi rychle: Steph chtěl jezdit v super rychlém autě na okruhu NASCAR, začalo pršet a bylo to zrušeno. Tímto máte všechny důležité informace:) 

Naše nálada při odjezdu z Charlotte je kvůli přerušenému programu na NASCAR okruhu dost podobná počasí, ale brzy se nám zlepší po výborném obědě ve vynikající mexické restauraci. Čeká nás teď cesta na severozápad do vnitrozemí, kde se nachází Shennadoah National park, jež navazuje na o něco více jižněji položené Great Smokey Mountains.

Náš průvodce nás zaujal popisem turistické atrakce známé jako Natural bridge. Když na určené místo přijedeme, jsme hned na první pohled odrazeni přítomností koňských kočárů a obchodu plného kýčovitých upomínkových předmětů, je nám hned jasné, že se jedná o prvotřídní past na turisty. Natural bridge je totiž kus skály ve tvaru mostu, který ovšem neuvidíte, pokud nezaplatíte dost drahé vstupné. A pozor, když se setmí, je Naturel bridge osvětlený! Takže jsme se jednohlasně shodli, že tento zázrak přírody vynecháme a výdáme se do Lexingtonu, kde se nachází jedna z nejprestižnějších vojenských škol v zemi. Jsou teď ale prázdniny, nemůžeme se tak jít podívat na studenty, jak pochodují při pravidelných cvičeních. 

Noc trávíme ve standardním motelu u dálnice a večer si zpestříme podívanou na naprosto šílenou aktivitu, kterou se Američané velmi baví, a tím je tzv. Tractor pulling. Jestli nevíte, co to je, doporučuji vám si najít nějaké video na YouTube. (Případně shlédnout video na Stephově profilu na Facebooku)

Další den ráno nás čeká nepříjemné zjištění, že se nám někdo snaží vykrást kreditní kartu (dostali jsme sms zprávu o transakci, kterou jsme neprovedli). To se bohužel potvrdilo, když voláme banku. Problém v USA je ten, že po vás nikdy nikdo nechce pin kód a pokud platíte kartou v restauraci, vždy si ji vezmou s sebou a přinesou vám ji zpět s účtem k podepsání. Kdokoli si tak může udělat kopii a použít číslo karty na internetu. Naštěstí prošla pouze jediná transakce v hodnotě zhruba 800$, které by nám banka brzy měla vrátit. I tak nám to zkomplikovalo život, jelikož jsme museli kartu zablokovat a novou kartu jsme si nechali poslat do Chicaga do hotelu, kde budeme po dobu 3 dní, což je docela napínavé. Banka nás ale ujistila, že pošlou kartu DHL a že ji dostaneme včas.

Z Lexingtonu vede do Shennadoah Valley National Park tzv. Scenic highway, což je většinou cesta, která nabízí krásné scenérie a rovněž je často velmi klikatá. Blue ridge parkway (což je jméno té cesty) obě kritéria splňuje. Vede v podstatě celou dobu po hřebenech pohoří a na četných vyhlidkách můžete obdivovat pěkné výhledy do údolí. Po dlouhé době zase spíme v kempu a připomínáme si, jak se správně chovat v místech, kde je přítomný medvěd. Následující den si tohoto tvora budeme moct prohlédnout na vlastní oči, když nám při jízdě autem přejde přes silnici. Zastavíme se (což se samozřejmě nemá) a fotíme si krásného medvěda černého. Zřejmě to byla medvědice, protože v lese zahlédnu ještě jeden pohyb něčeho menšího a pravděpodobně to bylo její medvídě. Raději se už více nepřibližujeme a spokojeni pokračujeme dál. Shennadoah nabízí velké množství spíše lehčích stezek s loukami, malými potůčky a vodopády. Připomíná mi to tady Beskydy :)

Celá oblast je navíc velmi příjemná, co se počtu turistů týče. Všichni zřejmě jedou až do Great Smokey Mountains, najít ubytováni bylo velmi snadné.

Z údolí už je to jen hodinu cesty do Washingtonu DC, kde stravíme další dva dny.

lehce rozmazaný medvěd v lese

Cesta probíhá podle plánu, začínáme ale být trochu unavení z řízení a nonstop turistických aktivit. Docela se těšíme, že si jeden den odpočineme, nevíme ale kdy, je toho moc k vidění!

Saint Augustin, Savannah a Charleston - města evropského stylu

Vyjíždíme opět doprovázeni vydatným tropickým deštěm. Řídím a jsem ve stresu, jelikož není vůbec nic vidět, stěrače nestíhají a některá auta nebezpečné brzdí a zastavují na kraji silnice. Steph je také ve stresu, ale kvůli mně :) po dálnici se ploužíme rychlostí 50 km/h, jediní, kteří nezpomalují, jsou kamiony, jež si razí cestu levým pruhem. No prostě hrůza! Ale stejně jako v předchozích dnech se bouře přehnala rychle a za chvíli už zase svítí sluníčko. Přijíždíme do Saint Augustin, přímořského turistického města, které Američani milují pro jeho historické domy postavené v evropském stylu a pitoreskní uličky s bary a kavárnami. Prostě to, co máme v Evropě skoro v každém městě, je tady vrcholnou atrakcí a vyslouží si minimálně pár OH MY GOD! během obdivování.

Prochazka po městě je ale příjemná a moc nám chutná i v místní mexické restauraci, kde si dáme výborné "UFO burrito" (tak se jmenovalo, nevím, z čeho bylo). Polední pauzu zakončíme mísou zmrzliny (ano mísou, protože servírovat ji v normálním kornoutku či kelímku by nebylo dostatečně americké) a vyrážíme po pobřeží dál na sever, abychom brzy odpoledne dorazili do Savannah, kde k našemu potěšení dají v hotelu lepší pokoj. Máme konečně chvíli čas a pereme prádlo, jdeme do fitka (kde je potřeba si na běžícím páse dávat pozor na nastavení rychlosti, jelikož se jedná o míle a ne kilometry za hodinu, Steph se málem přerazil, když si nastavil 12 mph) a na HBO sledujeme Gravitaci.

Na prohlídku Savannah máme témeř celý další den. Město je to opravdu nádherné se širokými ulicemi, které lemují typické duby s lehce svěšenými větvemi pod tíhou místního druhu mechu. Je tu mnoho příjemných parků s fontánami a lavičkami. Nemůžeme se vynadívat a nepřekvapuje nás, že se sem hodně Američanů stěhuje na důchod. Vizuálně je tu vše možná až příliš dokonalé. Podaří se nám najít pěknou kavárnu (pro jednou tedy vynecháme Starbucks, kde je jediné poživatelné kafe v USA) a po dlouhé době nám naservírují tak dobré espresso, že si k překvapení zaměstnanců dáme hned ještě jedno.

Po pěkné vycházce a dobrém obědě jsme už opět na cestě do Charlestonu, kde se nám na poslední chvíli podařilo zarezervovat hostel blízko centra. Charleston je studentské město a ve čtvrtek večer je ve všech restauracích a barech dost rušno. Podaří se nám objevit malou příjemnou restauraci, kde se dáme výborně chutnající tapas a večerní menu zakončíme jedním z nejlepších creme brulée, co jsem kdy jedla. Dokonce se servírky ptáme, zda je kuchař Francouz, protože to jinak není možné. Prý nebyl...:)
Architektonicky je Charleston opět blízký evropskému stylu. Na pobřeží jsou nádherné rezidence a následující dopoledne věnujeme jejich návštěvě. Vypadá to jako další příjemné město na život v Americe.
Je krásně a u oceánu je příjemný svěží vzduch.

Po východním pobřeží

Těch pár spíše odpočinkových dní v Miami nám udělalo dobře a nově získanou energii budeme teď potřebovat na další dlouhou část road tripu, během něhož přejedeme východní část USA až do New Yorku. Jedno dopoledne ještě věnujeme návštěvě národního parku Everglades, kde na aligátoří farmě asistujeme krmení těchto impozantních zvířat. Můžeme si dokonce pochovat malého aligátorka, kterému se to ale asi moc nelíbilo a neustále vrčel a vibroval. Projedeme se také na air boatu, což je loď s velikánskou vrtulí vzadu, jezdí se s ní po močálech a vydává příšerný hluk. Počasí nám ovšem moc nepřeje, a tak musíme z parku odjet o něco dřív pronásledováni tropickým lijákem. Naší dnešní destinací je Cocoa Beach, turistické pobřežní městečko, které znají všichni surfaři, jelikož se zde narodil několikanásobný šampion v surfování Kelly Slater. 

Cocoa Beach je také kousek od Cap Canaveral, kde se nachází Kennedyho Space Center a koncentrují se zde všechny aktivity NASA. Krátká anekdota na začátek: v den našeho příjezdu jsme se dozvěděli, že toho dne ráno byla odpálena raketa se zásobováním mezinárodní vesmírné stanice. Trošku nás zamrzelo, že jsme se nepodívali dříve na plánované starty, ale co naděláme...

Exkurze Kennedyho centra nám vše ale vynahradila. Pokud se někdy ocitnete poblíž, je nemožné odjet bez návštěvy. Park je rozdělený na několik tematických částí a během dne jsme tak mohli obdivovat raketoplán Atlantis, některé z modulů Apollo a raketu Saturn V. Vše je navíc doplněno srozumitelným výkladem a popisy, nemusíte tedy být vystudovaný inženýr astrofyzik, abyste věděli o čem je řeč. Zajímavá byla také část, která vysvětlovala historické souvislosti tzv. Hvězdných válek během studené války. Dnes bychom řekli, ze se možná historie bohužel bude opakovat...

Hodinová exkurze autobusem nás pak zavezla k odpalovací rampě PAD39, ze které startovaly všechny rakety a raketoplány a kterou jste mohli vidět v různých filmech např. Armageddonu.

Steph byl nadšen, jako každý malý kluk chtěl být astronautem, a odpoledne tak odjíždíme doprovázeni další bouří ale spokojeni. 

Fanoušci rychlých aut teď určitě budou vědet o čem mluvím (já jsem to do příjezdu netušila), když jim řeknu, že další noc trávíme v Daytona Beach, kde se nachází jeden z nejznámějších okruhů závodů NASCAR. Daytona je také známá jako populární destinace vysokoškolských studentů, kteří zde v nepřetržitě podnapilém stavu tráví tzv. Spring break. Pokud se zrovna koná jeden ze závodů, je potřeba si rezervovat ubytováni až 1 rok! dopředu. My jsme zde v mrtvé sezóně, nemáme tedy problém sehnat hotel kousek od závodního okruhu a za přijatelnou cenu. Večer se procházíme po pláži, jejíž písek je tak tvrdý, ze se na ní dá za poplatek vjet autem a pozorovat moře s "koly ve vodě".

Ráno jsme se na přání Stepha vydali na obhlídku NASCAR okruhu, jehož návštěva je samozřejmě možná za poplatek. Nicméně nás stále zlobí počasí, prší už od rána a prohlídky jsou až do odvoláni zrušeny z důvodu nebezpečí blesků. Steph je trošku smutný, ale aspoň se může vyfotit u jednoho ze závodních aut. Kombinace špatného počasí a NASCAR nás postihne ještě jednou později v Charlotte...

Miami - město nikdy nekončících večírků, dobrého jídla, kulturního mixu a Miami beach

A také jedné z nejvyšších zločinností v USA, drzých řidičů v kabrioletech, bohatých paniček s vyšpulenými rty a všudypřítomných peněz. Nebudeme jen pomlouvat, ale na první pohled toto město (zejména Miami Beach) působí dost snobsky. Bydlíme na South Beach, protože to je opravdu jediná turisticky zajímavá a bezpečná čtvrť ve městě (bezpečné jsou i bohaté rezidenční čtvrti kousek od centra Miami, ale pro turisty zde nic zajímavého není). Náš (drahý) hotel se nachází v Espanola way, což je příjemná ulice s bary a restauracemi ve španělském a kubánském stylu. Mimo jiné kdybyste to nevěděli, tak v Miami se nemluví anglicky, ale témeř všichni na vás začnou automaticky mluvit španělsky.

První večer trávíme procházkou po okolí a popíjením dobrého mojita. Ráno se budíme relativně brzy a odhodlaně vybíháme na ranní jogging po pláži. Pláž je krásná, rozlehlá a voda průzračná. Předpověď počasí není zrovna ideální, na Floridě je teď totiž low season, protože hodně prší. Dokonce už se objevil i první hurikán sezóny Arthur, který ale naštěstí zasáhl pouze malou část Severní Karoliny. Zatím máme ale štěstí, slunce svítí a vzduch je těžký a vlhký. Při běhu jsme se pořádně zapotili a naše sportovní dopoledne zakončíme koupačkou. 

V odpoledním programu máme vycházku po Ocean drive, ulici známé svými architektonickými skvosty ve stylu Art deco, jež byly postaveny po roce 1926, kdy celou oblast vážně poničil uragán. Fotíme a obdivujeme místní hotely, které jsou cenově nedostupné pro většinu smrtelníků, je však většinou možné navštívit alespoň lobby a jiné veřejné prostory.

Od moře se blíží velký černý mrak, usazujeme se tak na kryté terase a objednáváme si obří mojito, kterým se lehce podnapijeme. Začíná pršet a tropický liják je tak prudký, že ani krytá terasa nepomůže, a zažene tak všechny dovnitř. Výhoda je, že většinou neprší déle než deset minut, můžeme brzy pokračovat do muzea The Wolfsonian, jehož hlavním záměrem je ukázat vývoj designu v historicko-sociálně-politickém kontextu. Pokud vám to zní nezajímavě, věřte, že to je to poslední slovo, které byste po návštěvě použili, i pokud se o design vůbec nezajimáte. 

Večer chceme ochutnat místní suší, Miami je známé svou výbornou mezinárodní kuchyní, nevybereme si zřejmě tu správnou restauraci, protože lepší suši dělám i já ;). Jdeme spát brzy, abychom se zvládli vzbudit v 6 hodin ráno a odjet na jednodenní exkurzi ostrůvků Keys, jež jsou úzkým proužkem pevniny jihozápadně od floridského poloostrova. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhli dopravní špičce v Miami a v 9 hodin

jsme už na prvním z Keys - Key Largo, kde budeme šnorchlovat na Korálovém útesu. Na něj se ale dá dostat pouze lodí a cesta trvá asi půl hodiny. Ceny za tuto exkurzi se pohybují kolem 50$ na osobu + je potřeba zakoupit šnorchl, pokud nemáte vlastní. Zbytek výbavy vám zapůjčí. Máme trochu strach, abychom nebyli zklamaní, ale nakonec jsme příjemně překvapeni pěknými barvami korálů a množstvím druhů ryb. Pod jedním kamenem najdeme dokonce schovanou langustu. Na lodi se navíc projíždí mangrovovým močálem a když budete mít štěstí, uvidíte další zajímavá zvířata. Na exkurzi máme pouze jeden den, zastavujeme se tedy ve visitor centru, kde si necháme poradit, co bychom měli stihnout. Jeden den je na návštěvu málo, nepojedeme tedy až na západní konec Key West. Pokud se rozhodnete na Keys přespat, připravte se na vysoké ceny hotelů, které se navíc zdvojnásobují o víkendu. Samotná jízda autem přes ostrovy stačí k tomu, abychom byli ohromeni nádhernou barvou vody, zároveň jsme dost překvapeni, do jaké míry jsou ostrovy zastavěné. Vidíme honosné rezidence a hotely a říkáme si, že to z ekologického hlediska nebude asi příliš pozitivní.

Za celý den jsme ještě stihli:

- projít se po historickém Seven mile bridge, který spojoval dva z Keys

- sníst dle místního mínění nejlepší pizzu na ostrovech v restauraci, kde mají hosté hezký zvyk přilepit na zeď či strop při jejich návštěvě dolarovou bankovku (prý je tu už více než 100 000 dolarů!)

- v přístavu pozorovat kapustňáka, který zrovna proplouval kolem 

- diskutovat u piva s místní paní, která nám dala několik rad na zbytek naší cesty po USA.

Z našich dalších zážitku z Miami stojí ještě za zmínku návštěva nejznámějšího night clubu Liv, kam bychom se normálně nedostali (a asi bychom se o to ani nesnažili). Šli jsme totiž na večeři s Natalie, což je paní, kterou jsme potkali v Las Vegas. Byla moc ochotná a byli jsme až témeř dojati, kolik rad a tipů nám dala. Ve zmíněném night clubu pracoval jeden z jejich klientů, který nás následně pustil dovnitř. Klub se nachází v jednom luxusním hotelu, vstup běžně stojí 100$ na osobu a fronta tam byla minimálně na hodinu. Vyhazovači přísně filtrují, koho pustí dovnitř, a to pouze na základě vzhledu. Pokud tedy nejste vhodně oblečeni, což zejména u dívek znamená mít mikro sukni, boty na super vysokých podpatcich a výstřih až na zem (proto bych se tam za normálních okolností nedostala:), máte smůlu a budete odfiltrováni z fronty a všichni to navíc uvidí. Uvnitř jsme si koupili dva malé drinky za 40 dolarů a pozorovali jsme miamskou smetánku. Hrál nějaký (prý) známý DJ a aby se boháči nenudili, každých 15 minut bylo nějaké zpestření v podobě tančících plyšových králíčků, velkých nafukovacích balónů či vodopádu barevných třpytek. Klub byl krásný, ale překvapilo nás, že skoro nikdo netancoval, přišlo nám tedy, že cílem většiny lidí bylo pouze se zde ukázat. 

Miami si prostě žije svým lehce snobským rytmem a vy se můžete rozhodnout, zda se vám to líbí a nebo ne. Mně osobně se líbilo město samotné z pohledu architektury, ale žít bych tu nechtěla, povahy lidí, kteří se sem stěhují a mají svůj velký sen vydělat spoustu peněz, mi nejsou moc blízké...

Po stopách aligátora

Nasedáme do vyhřátého auta a vyrážíme na východ směr Florida. V Louisianě ještě navštěvujeme jednu z bývalých třtinových plantáží, kterých je zde několik a můžete si je za poplatek prohlédnout. My si vybíráme Oak Alley plantation, jejíž příjezdová cesta je lemovaná krásnou dubovou alejí. Prohlídka je doplněna o zajímavé informace o životě místních otroků (také bývalých samozřejmě).

Po obědě se ještě rychle zastavujeme v Baton Rouge a pak už míříme po pobřeží dál na východ.

Sjíždíme z dálnice a jedeme po menší pobřežní cestě, kde obdivujeme honosné letní rezidence bohatých Američanů. Pláže jsou tu široké a s bílým pískem. Občas zahlédneme na moři ropnou plošinu, kterých je v zálivu hodně, a jednou z nichž byla také nechvalně známá plošina Deepwater Horizon, jež v roce 2010 zamořila velkou část mexického zálivu.

Spíme v městečku Mobile, kde neděli večer marně hledáme otevřenou restauraci. Jediný podnik nabízející jistou formu stravování je hlučný bar, před nímž se potácí pár místních opilců. Vzdáváme to a vracíme se zpět do hotelu. 

Následující den jdeme na prohlídku vojenské lodě Alabama USS, jež vyšla vítězně z několika velkých bitev během druhé světové války. Bylo to zajímavé a i přes ohromující velikost lodi působila většina místností velmi klaustrofobicky. Nejvíce nás asi vyděsil operační sál, který nás utvrdil v tom, že námořnický život není žádné peříčko.

Míříme dnes do Orlanda a vybíráme si pobřežní cestu, která je sice delší než dálnice, ale nabízí krásné výhledy na moře. Pláže jsou stále bělostné a po obědě se jdeme na chvíli vykoupat, ale kupodivu nejsme příliš přesvědčeni čistotou vody, ve které plavou miniaturní zelené řasy a vytváří podivnou lepivou texturu. No, jdeme se radši hned osprchovat a jedeme dál. V Orlandu jsme si zarezervovali hotel blízko zábavního parku Seaworld, kam jsme původně chtěli jít. Orlando je známé právě pro vysokou koncentraci těchto parků. Rodiny sem jezdí s dětmi a na návštěvu všech parků by vám nestačilo ani 14 dní. Steph pečlivě studuje seznam a popisy, abychom si vybrali ten správný. Nakonec zjistí, že by nejraději šel do parku Busch gardens s adrenalinovými horskými dráhami, který je ovšem 80 mil daleko...musí si tedy vybrat jiný. Seaworld nakonec nahradíme Universal Studios (floridská verze parku, který jsme navštívili už v Hollywoodu) a jsme za to rádi. Je také kousek od našeho hotelu, a tak ráno vyrážíme brzy, abychom se vyhnuli davům. Davy už

tam ale byly také, a tak poslušně následujeme instrukce parkovacích agentů a ztrácíme se v obřím parkovišti. Parkoviště stojí 17$ na den, teď ještě zaplatit 100$ na osobu za vstup a zábava může (za tu cenu povinně) začít. Důležité je vždy si vyhlídnout nejpopulárnější atrakce na začátku, dokud není moc lidí, a ty vzít útokem. Začínáme tak šílenou horskou dráhou Hulk, která vám určitě pomůže strávit snidani, pokud jste nějakou měli, několikrát vás otočí hlavou dolů a nakonec šílenou rychlostí projede zamlženým tunelem, ze kterého se na vás dívají vystrašení a fotící příbuzní těch, co absolvují jízdu smrti.

No, a co vám budeme povídat, takhle to šlo celý den, až nám bylo špatně ;) mně se nejvíce líbil svět Harryho Pottera (jsem velký fanoušek), ve kterém je vybudovaná pěkná kopie Bradavického hradu a vesničky Prasinky. Odpoledne nám ještě zbývá trochu času na shopping v outletech, kterými je Orlando také pověstné. V podvečer se spouští první tropický liják, kterých si v následujícím týdnu  užijeme ještě několik. Zítra jedeme do Miami, kde na pár dní odložíme volant a odpočineme si na krásné Miami Beach. Aligátor po cestě nebyl žádný, možná v příštím článku ;)