Na letišti na nás čeká Olga, naše místní hostitelka. Odveze nás k sobě domů ještě s jedním francouzským párem (a se dvěma psy na klíně), kde nám ukáže naše nové bydlení v bungalovu s výhledem na pěknou pláž a lagunu.
Večer se na ostrově koná soutěž v tradičních tancích, Olga nám nabízí, že tam můžeme jet všichni společně. Na ostrově žije zhruba 2000 místních obyvatel a jsem si témeř jistá, že všichni se byli ten večer podívat na představení. Je tu spousta stánků s lokálním jídlem, které lákají na všemožné rybí, masové a jiné pochoutky. Představení je pěkné, mně se kupodivu nejvíce líbí mužská (a také velmi mužná) část sboru a Steph zase dlouze obdivuje sólo vystoupení polynéské krásky s vlasy až na zem. Pro každého je tu něco:)
Jsou tu všude komáři, od zážitku s dengue jsme paranoidní a aplikujeme velké množství repelentu. Ráno se probouzíme do krásného dne, což je dobře, jelikož Steph se jede potápět. Já se na to stále necítím, únava se ještě pořád projevuje a na nohách mám stále tmavě červené skvrny, radši nebudu nic riskovat. Chvíli aspoň šnorchluju na pláži u bungalovu a pak se rozhodnu, že vyrazím na kole, které mi Olga ochotně zapůjčí. Na Rangiroa je pouze jedna cesta, která má dvanáct kilometrů. Stačilo se tedy rozhodnout, zda pojedu na východní či západní část. Jedu nakonec směrem k Tepua průlivu, kde by se měl potápět Steph a kde je možné i ze břehu občas vidět delfíny. Cesta mi zabere asi hodinu a za celou dobu mě předjedou čtyři auta. Myslím, že jich tu ani víc není...Projíždím kolem nádherných malých pláží, na pravé straně mám vnitřní klidnou lagunu s průzračnou vodou a na levé zase tmavěmodrý rozbouřený oceán. Je to nádhera. Potkávám pár turistů a také místní, kteří na mě i z dálky mávají a zdraví mě. Když dorazím k průlivu, vidím potápěčskou loď, ale Steph je ještě asi pod vodou. Chvíli čekám, zda neuvidím delfíny, ale žádnému se asi zrovna nechce skákat.
Konečně přijíždím na konec cesty, kde se nachází i malý přístav. Potápěči se vracejí za nedlouho a Steph je nadšen, jelikož viděl delfíny a obří hejna ryb. Odpoledne se chce potápět znovu, stravíme tak zbytek dopoledne čekáním na pláži, až otevře místní restaurace U Lily, kde si dáme výborný tatarák z tuňáka. Život je tak těžký! :)Já pak později vyrážím zpět a jsem ráda, když dojedu, jelikož kolo od Olgy nepatří k těm nejnovějším ani nejpohodlnějším. Vlastně jsem se docela divila, že s výrazným vrzavým zvukovým doprovodem zvládlo cestu tam i zpět. Byla to moje první fyzicky náročnější aktivita od dengue a vše nasvědčuje tomu, že už bude jenom líp.
Steph se vrací až večer, potápěl se ještě dvakrát a přizná se, že se poprvé během potápění trochu bál, když musel plavat ve velmi silném proudu. Instruktor prý navíc vypadal, jako by nevěděl, kde je a kam má pokračovat. Vše ale dobře dopadlo a Steph potvrzuje, že potápění na Rangiroa je určitě jedno z nejzajímavějších, co doteď absolvoval.
Následující den nám Olga zamluvila exkurzi do modré laguny. Probouzíme se do zamračeného a větrného dne, jízda na lodi bude zřejmě zábavná. I na vnitřní laguně jsou docela velké vlny, já během hodinové plavby soustředěně hypnotizuji horizont, aby mi nebylo špatně. Vše se ale uklidní, jakmile vplujeme do laguny, jež je chráněna před větrem několika malými ostrůvky. Barva vody je opět neuvěřitelná a připomíná nám Bora Bora. Náš průvodce s kuchařem nám připravují oběd, my se mezitím vydáváme na průzkum laguny. Podaří se nám vyfotit pěkného modrého kraba, kterého pak místní nekompromisně připraví na grilu. Jedné paní z naší skupiny není dobře a má horečku, vše nasvědčuje tomu, že má dengue. Dávám ji tedy několik rad a trpím i za ni, protože si stále moc dobře pamatuji, jak nepříjemný pocit to je.
Třešničkou na dortu je pak, nám už známé, plavání se žraloky (ach jo, už zase:). Tentokrát je jich ale opravdu hodně včetně 3 velkých žraloků citronových. Když už jsou všichni zpět na lodi, průvodci vyhodí do vody zbytky ryb od oběda. Voda cákala všude kolem, když se strhl boj o svačinu. Podařilo se nám natočit pár videí, které se zde pokusíme publikovat.
Zítra už letíme zpět na Tahiti a náš pobyt v Polynésii se blíží ke konci. Moc se nám tu líbilo a určitě je to jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Chtěli bychom se sem v budoucnu vrátit, abych se i já mohla potápět. Škoda, že to je z Evropy tak daleko (24hodin cesty) a letenky jsou většinou velmi drahé.
Míříme teď zpět na Nový Zéland, kde nám zřejmě podle předpovědi počasí bude docela zima. V Aucklandu tak zahájíme naše nové třítýdenní dobrodružství v campervanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat