Z Havaje jsme úspěšně odletěli do Tokya, kde jsme strávili příjemné 4 dny. Poprvé se na naší cestě cítíme lehce ztraceně, skoro nikdo tu nemluví anglicky. Moc se nám ale líbila atmosféra města, pohostinnost a zdvořilost Japonců a úplně jiný životní styl. Článek o Tokyu se pokusím dopsat později, dnes vám napíšu zejména o tom, co jsem si odtud odvezla. Moc se toho nedozvíte o místech k vidění, ale i tak doufám, že tento příspěvek pro vás bude zajímavý...
Po 11 hodinách letu s Air New Zealand jsme 9. září přistáli v Aucklandu, kde zůstaneme jen dvě noci a hned zase odletíme za sluncem na ostrovy Francouzské Polynésie. Odpolední procházka po Aucklandu byla příjemná, ale byla nám docela zima. Přece jen jaro teprve na Zélandu začne. Město samotné mě osobně příliš nenadchlo, vrátíme se sem ještě koncem října, tak uvidíme, zda změním názor. Opravdové a nečekané dobrodružství začalo druhý den ráno, kdy mě témeř ihned po probuzení začala bolet hlava postupně i celé tělo. Zde je potřeba doplnit, že během našeho pobytu v Japonsku jsme si čistě náhodou přečetli článek o začínající epidemii horečky dengue, jejímž zdrojem by měli být komáři v tokijských parcích, které jsme samozřejmě navštívili (aniž bychom tuto informaci měli předem). Já jsem si několika komářích štípanců všimla, nic tragického to ale nebylo. Japonsko bylo v posledních 50 letech považováno za zemi, kde dengue úplně vymizela, aktuální epidemie je tedy velmi výjimečná.
Toho rána jsem si myslela, že to bude možná jen reakce na dlouhý let a nedostatek spánku, když se pak ale přidala i zvýšená teplota, na zmiňovaný článek jsem si vzpomněla. Dopoledne tedy zůstáváme v hotelu a já se snažím z toho všeho vyležet. Nic moc nepomáhá a odpoledne je už jasné, že mám horečku. Pracujeme tedy s možností, že by to opravdu mohla být dengue. Ta se léčit nijak nedá, je důležité hodně pít a brát paracetamol (nikdy ne Aspirin, který zvyšuje riziko krvácivosti). Večer už jsme si témeř jisti, protože se mi na těle objevují červené skvrny, jež jsou pro tuto horečku typické. V noci je mi opravdu špatně a léky nepomáhájí. Začínáme diskutovat o možnosti, že na Tahiti nakonec nepoletíme, případně odložíme odlet. Chvíli po půlnoci dokonce přemýšlím o tom, že bychom měli jet do nemocnice, pak se mi ale podaří usnout. Budíme se brzy ráno a já se cítím o trošičku lépe, bolí mě ale pořád hlava a všechny svaly v těle. Nicméně se rozhodnu, že na letiště pojedeme a pokud se to zhorší, půjdeme k doktorovi na Tahiti, což by mělo být i jednodušší vzhledem k platbám za ošetření.
Čekání na letišti v Aucklandu a let na Tahiti byly zatím jedny z nejhorších zážitků, taky jsme se báli, že mě do letadla nepustí, pokud budu vypadat moc nemocně. Naštěstí ale nikde nebyly scannery tělesné teploty (což např. V Japonsku byly), a tak se po 5 hodinách zimnice v letadle ocitáme v pacifickém ráji - na Tahiti. Je už noc, nic jsme při přistání neviděli, jedeme tak rovnou do našeho pronajatého studia, jež patří jednomu velmi sympatickému francouzskému páru, kteří zde již několik let žijí. Konečně si můžu lehnout a snažit se usnout. Ke všemu se přidala velká bolest za očima a nechuť k jídlu. Paracetamol beru v nejvyšších povolených dávkách, horečku to ale vůbec nesnižuje. Musím brát dokonce paracetamol+kodein, abych cítila alespoň malou úlevu od bolesti hlavy. Další den pojedeme do nemocnice. Tam nám oznámí, že čekací doba je 2 hodiny a že máme jet radši na kliniku, kde nás to bude stát méně peněz. Na první klinice nemáme štěstí, všichni doktoři jsou na obědě (asi šli všichni společně). Jedna hodná paní nás ale doprovodí na jinou kliniku, kde se mě konečně ujme mladý pan doktor. Je mi špatně a nemám už skoro sílu chodit. Dle příznaků to opravdu vypadá na dengue. Potvrdit by to měl odběr krve. Výsledky máme druhý den a už jsme si konečně jisti, diagnóza je potvrzena. Bohužel se na rozboru krve ukáže i pokles krevních destiček, což by mohlo indikovat vážnější krvácivou formu horečky. Musím tedy na další odběr. Z následujících dnů si toho moc nevybavuju, pořád spím, kromě léků nic nejím a nutím se alespoň pít. Druhý odběr ukáže další pokles destiček. Z Tahiti jsem neviděla vůbec nic, Steph se jel alespoň jednou potápět, jinak se ale o mě vzorně a nonstop staral. Hlavně jsem si přála, aby také neonemocněl. Dengue není přenosná z jednoho člověka na druhého, pokud by mě ale znovu štípnul komár a ten samý by pak kousl Stepha, je zde možnost nákazy. Polynésie se navíc sama potýká s epidemií dengue, jež už trvá několik měsíců. Je docela zajímavé si o této namoci přečíst více a zjistit, že v současnosti je touto nemocí ohroženo více než 40% populace.
Po čtyřech nocích na Tahiti horečka částečně ustupuje. Zůstávají skvrny na kůži a absolutní nechuť k jídlu. Dnes se přemísťujeme na ostrov Raitea, což je mi schváleno panem doktorem pod podmínkou, že tam půjdu na další odběr. Rezervovali jsme si ubytování na jednom z "motu" (malý ostrůvek na vnějším okraji laguny), na letiště nás majitelé přijeli vyzvednout na lodi. Theodore, který ostrov vlastní, je moc milý pán a slíbí nám, že nás následující den ráno odvezou na další odběr. Ten nás opět příliš nepotěší, když se na výsledcích objeví další pokles destiček. Už je to vidět i na nohách, kde mám kvůli špatné srážlivosti fialovo-červené skvrny. Čím dál tím lepší! V nemocnici si mě nenechali, doporučili nám ale zůstat v blízkosti, pokud by se můj stav zhoršil a objevilo se krvácení (které by mohlo být vnitřní i vnější). Velmi uklidňující...V noci se navíc přidal další zábavný efekt této nemoci - svědění dlaní, kvůli kterému jsem měla doslova chuť si seškrábat kůži.
V místním městečku najdeme příjemný hotel a já směřuju ihned do postele, protože ten krátký výlet do nemocnice mě úplně vyčerpal. Steph jede zpět na ostrůvek vyzvednout naše věci. Na Raitee nám zbývají dvě noci. Nemůžu zase spát kvůli svědění na rukách, ale ráno už je vše o něco lepší. Horečka je pryč a já se začínám nudit, což je většinou dobré znamení. Odpoledne se jdeme na chvíli projít a já konečně vidím alespoň kousek z té pověstné krásy Francouzské Polynésie. Voda ma nádhernou barvu a začínáme se těšit na Bora Bora. Ráno jdeme ještě na jeden odběr, který konečně potvrdí výrazné zlepšení. Mám tedy povolený odlet. I tak se cítím dost slabá a bez energie. Doktoři říkají, že rekonvalescence trvá i 3-4 týdny. Musím hodně pít a začít normálně jíst. Na Bora Bora se můj stav výrazně zlepšuje, ale každy večer se mi vrací bolesti hlavy a spím až 12 hodin denně.
Upřímně jsem se nikdy necítila tak "nemocně" jako během této nemoci a jsem ráda, že se to nakonec obešlo bez vážnějších komplikací, nicméně jsem poprvé od našeho odjezdu měla chuť vrátit se domů. Určitě si budeme dávat větší pozor v Asii, kde se dengue také vyskytuje.
Příští článek už bude výrazně pozitivnější a bude vyprávět o krasách Pacifiku;)
Žádné komentáře:
Okomentovat