Po silnici č.1 dále na sever

Máme pocit, že jsme na cestě jen my dva. Mezi roadhousy není kromě pouště nic k vidění a rozptýlení nám poskytují pouze pravidelné zastávky na doplnění benzinu. Cena pohonných hmot roste s tím, jak se vzdalujeme civilizaci, ale i tak zůstává benzin levnější než v Evropě.

S naším novým campervanem jsme spokojeni, žere sice kolem 11 litrů benzinu, ale je pohodlný a praktický. Jsme překvapení koncentrací Francouzů a Němců v kempech a na hlavních turistických atrakcích. K mému pobavení tu v Austrálii mají dost špatnou pověst a jsem ráda, že jako reprezentant České Republiky se za našince nemusím stydět. Češi jsou prý považováni za pracanty, co si nestěžují, Francouzi naopak za lenochy, jimž se stále něco nelíbí. A také prý často kradou v obchodech. (To asi proto, že nepracují :)

Konečně přijíždíme k odbočce směr Shark Bay a Monkey Mia. Shark Bay je se svými 1500 km divokého pobřeží na seznamu světového dědictví UNESCO a je domovem pestrého podmořského života. Monkey Mia je místem známým díky svému unikátnímu projektu, jenž početným turistům přijíždějícím z velké dálky umožňuje velmi blízka setkání s delfíny. Už po několik generací připlouvá každé ráno rodinka delfínů k místní pláži, kde vybrané delfíní samice dostanou každá na snídani 2 ryby. Celý koncept tak trochu odporuje všudypřítomným zákzům "nekrmte wildlife", ale místní rangeři garantují, že delfíni jsou pod přísným dietologickým dohledem, aby nebyly narušeny jejich přirozené lovící pudy a aby neztloustli. Celý rituál probíhá každý den stejně. Delfíni připlouvají k pláži zhruba kolem 7 hodiny ranní (výjimečně se stává, že se neukážou, ale pochoutka v podobě chutné ryby je zpravidla dostatečným lákadlem), ve stejnou dobu už zde postává několik nedočkavých turistů, jež jsou následně rangerem odehnáni dále od pláže, aby delfíny nestresovali. V 7:45 si všichni přítomní (první den se zúčastnilo více než 100 lidí) vyslechnou pravidla chování. Na delfíny se nesmí v žádném případe sahat, při vstupu do vody na sobě nesmíte mít opalovací krém, jenž může být pro zvířata iritující. Delfíni nejsou nijak svoláváni a musí se přiblížit sami. Na krmení bude náhodně vybráno několik šťastlivců, jež budou oprávněni vložit rybu do delfíní tlamy. Dnes je tu s námi opravdu hodně lidí, nemáme tak bohužel štěstí a vybráni nejsme. Zážitek je to zajímavý, delfíni jsou opravdu jen několik metrů od pláže a máme možnost si je prohlédnout zblízka. Během dopoledne pak mohou následovat ještě dvě další krmení, podle toho, jak se delfínům chce zůstat na druhou snídani.

My máme na programu kajak, pronajmeme si ho na celý den a s klobouky na hlavě svižným tempem plujeme podél pobřeží směr François Peron National Park. Je slunečný den a voda je průzračná. Hned na začátku se k nám připojí jeden z delfínů a několikrát nám proplave pod kajakem. Zastavujeme se na jednom z písečných ostrůvků, jenž nám doslova mizí pod nohama, jelikož začíná příliv. Fotíme na samospoušť "skákací fotky" a zachraňujeme náš kajak, který se stoupající hladinou začal odplouvat na širé moře. Jak se vzdalujeme turistické pláži, přibývá mořského života. Vidíme několik druhů rejnoků, malé žraloky, želvy a dokonce jednoho mořského hada, který nás tak překvapil, že ho nestihneme vyfotit. Celý den stravíme na vodě a je to určitě jeden z nejhezčích dnů na západním pobřeží. Při návratu do Monkey Mia vidíme kousek od pláže velký černý stín. Hned se jedeme podívat, co to asi tak může být. Už jsme velmi blízko a říkám Stephovi, že to asi bude žralok, což se potvrdí záhy, když proplouvá kolem. Jsme docela v šoku z jeho velikosti, jelikož byl zhruba stejně dlouhý jako náš kajak a na jeho těle jsme zahlédli světlé skvrny. Ptáme se pána, co nám pronajal kajak, zda ví, co by to mohlo být za druh. Velmi pravděpodobně se jednalo o žraloka tygřího, což se prý občas stává, ale lidem to raději moc neříká, protože se pak bojí na moře. Nicméně se nikdy nestalo, že by žralok zaútočil na člověka, prý mají dostatek potravy v místních vodách. Hmmm, shodli jsme se, že v Monkey Mia se už asi koupat nebudeme, kdyby náhodou potrava došla :). Je už pozdě odpoledne, zůstáváme tedy ještě na jednu noc v místním a jediném kempu, který je narvaný k prasknutí a dlouho do noci hlučný díky skupinám pařícících evropských výrostků. 

Ráno se ještě stavíme na delfíní pláži a máme štěstí, protože delfíni zůstali i na druhou svačinu. Je tu podstatně méně lidí a Steph je vybrán (díky svítivě žlutému házecímu kruhu, co si pověsil kolem krku), aby nakrmil delfína. Máme tak hezké foto na památku.

Zpět na dálnici musíme po stejné cestě, jež nabízí několik nádherných výhledů na Shark Bay a také pláž, na které není písek, ale pouze miliony malinkatých bílých mušliček. Následující destinací vzdálenou několik set kilometrů dále na sever je Coral Bay a Ningaloo Reef. Krajina se už nemění, stále jedeme pouštní stepí, jež občas zdobí vysoká termitiště. Coral Bay je malé pobřežní městečko s krásnou pláží nabízející šnorchlování a procházku ke žraločí "školce", kde se rodí a trénují malí žraloci. I přesto, že se jedná o tzv. reef sharks, kteří nejsou nebezpeční, je jich tu tolik, že se nedoporučuje s nimi plavat. Pozorujeme je tak raději z bezpečné vzdálenosti na pláži. Šnorchlovat na pláži (už bez žraloků) jsme vydrželi jen chvíli, jelikož voda byla překvapivě dost studená. Fouká silný vítr a viditelnost není ideální. Kempy jsou v Coral Bay směšně předražené, ale není jiná možnost, zůstáváme pouze jednu noc. 

Další den už za velkého vedra přijíždíme do města Exmouth, z něhož je to už relativně kousek k Ningaloo Marine Park - korálovému útesu, jenž se rozprostírá na 260 km podél pobřeží a nabízí pestré podmořské aktivity v podobě šnorchlování a potápění. Komu se nechce do vody, může vyrazit na procházku do Cape Range National parku, kde je možné zahlédnout klokany a wallaby. Potápění tentokrát vynecháváme, protože mě bolí ucho a jdeme pouze šnorchlovat do Turqoise Bay. Pod vodou nachytáme dvě želvy, několik rejnoků a stovky barevných rybiček.

Noc strávíme v jednom z kempů národního parku a na pláži si se skleničku vína užíváme jeden z našich posledních západů slunce nad mořem. Ráno se ještě jedem podívat na jeden z kaňonů a následně objevíme nádhernou pláž Sandy Bay, která je tak krásná, že zde zůstaneme celé dopoledne.

A kam pojedeme během dalších dní? To nevíme a musíme se brzy rozhodnout, zda budeme pokračovat na sever a nebo se vrátíme vnitrozemím zpět na jih. Diskutujeme s několika Australany, kteří nás odrazují od návštěvy severu v tomto ročním období. Bude nám prý velké vedro, brzy začíná tzv. Wet - období dešťů a počet much, které jsme viděli na západním pobřeží, je zanedbatelný ve srovnání s tím, co nás čeká na severu. Na programu na dalších pár dní máme Karijini National Park. Nejdříve však musíme ujet nějakých 400km, což už nás ale vůbec nijak nerozhází. Na místní vzdálenosti jsme si zvykli, i na to, že za celý den jízdy potkáme pouze pět protijedoucích aut...

Půlroční report

Solidárně se všemi našimi pracujícími čtenáři jsme si řekli, že bychom vám měli odprezentovat alespoň jakousi bilanci uplynulého půlroku, abyste si nemysleli, že se jen flákáme na plážích a usrkáváme koktejly s deštníčkem. Naplnila se naše očekávání? Baví nás to ještě? Nechceme se už vrátit domů? Nemáme hlad? Máme peníze? Nechceme se navzajém zardousit poté, co jsme spolu strávili 6 měsíců nonstop? Co nám chybí a bez čeho se naopak obejdeme? Co se nám nejvíc líbilo? Změnila nás naše cesta? To vše se dozvíte v následujícím článku!

Na začátek několik numerických údajů:

- navštívili jsme 5 zemí (USA, Japonsko, Nový Zéland, Francouzskou Polynésii a Austrálii)

- autem jsme ujeli více než 28 000 km (road-trip v USA, Novém Zélandu a částečně Austrálii)

- osmnáctkrát jsme letěli letadlem

- utratili jsme zhruba 20 000 EUR (včetně letenek)

- nejdražší zemí je zatím Austrálie s průměrným výdajem 200 AUD/den (asi 140Eur - zahrnut je pronájem auta, benzin, jídlo, ubytováni)

- obdivovali jsme přírodní krásy ve více než třiceti národních parcích

- chytili jsme jeden virus dengue a doufáme, že zůstaneme u tohoto počtu

S potěšením mohu hned na začátku konstatovat, že tato cesta je opravdovým splněným snem. Viděli jsme nádherná místa na Zemi, poznali jsme milé lidi různých kultur, ochutnali jsme výborné lokální speciality, vína a piva, vzdělali jsme se v oblasti fauny, flóry a geologie (zejména ty sopky nás doprovázely témeř všude) a naučili jsme se jezdit vlevo.

Stále nás to objevování baví a těšíme se do Asie, kde nás čeká asi větší kulturní šok než v zemích, které jsme navštívili doteď. Kromě Japonska jsme objevovali země, jež jsou velmi blízké naší kultuře, a neměli jsme problém se dorozumět.

Zatím je ještě brzy na vytváření seznamů toho, co se nám líbilo nejvíce, i když upřímně pochybuju, že se nám to vůbec podaří. Každá země je unikátní a bude určitě těžké najít jednoznačné favority (i když lagunu na Bora Bora už asi nic neporazí).
Nejtěžším obdobím byla určitě ta moje slavná dengue, ze které jsem se už úplně vzpamatovala, ale znovu bych ji rozhodně prožít nechtěla. Strach budu mít v Asii, kde komáře přenášejí další nemoci jako je např, malárie.

Očekávání versus realita

Cesta kolem světa je fyzicky náročná, to jsme si asi úplně při plánování itineráře plně neuvědomili. Projevilo se to zatím zejména v USA, kde jsme byli po každém dni objevování a řízení velmi unavení. Zpomalili jsme následně tempo a řekli si, že stejně jako během běžného pracovního týdne bychom měli  mít něco jako víkend a odpočívat. Toto pravidlo dodržujeme i nyní v Austrálii a cítíme se mnohem lépe. Občas je lehce frustrující (zejména pro Stepha) vědomost, že v daném regionu existuje spousta míst k vidění, je ale jasné, že nemůžeme navštívit všechno. Paradoxně bychom během této témeř roční dovolené potřebovali více času. Jinak musíme říct, že jsme ani příliš očekávání neměli a naše prožitky a zážitky bereme spíše tak, jak přicházejí. Konzultujeme samozřejmě pravidelně průvodce a blogy, abychom něco důležitého neprošvihli.

Počasí

Od odjezdu v podstatě následujeme léto a to se nám moc líbí. Shodli jsme se, že sluneční svit určitě ovliňuje i lidské chování a v prosluněných státech jako jsou Hawaii či Polynésie jsme poznali jedny z nejmilejších lidí. Nejtepleji nám bylo v USA a v Austrálii v pouštních oblastech, kde teploty přesahovaly 40 stupňů. Největší zima byla naopak na Zélandu, kdy nám v noci i výjimečně mrzlo.

Věci

Tím myslím obecně všechny věci, jež denně používáme. Upřímně jsem si myslela, že mi budou ty moje chybět příšerně. K mému překvapení jsem si na ty zabalené krabice, co zůstaly v Paříži, ani nevzpomněla. Během této cesty jsem si uvědomila, že člověk si vystačí s málem a to všechno, co během života nakumulujeme ve skříních a následně přesuneme do sklepa, opravdu není nezbytné. To ovšem neznamená, že si občas neuděláme radost v podobě menšího nákupu nového trička nebo suvenýru. 

Co nám chybí?

Nejvíce nám chybíte vy - naše rodiny a přátelé. Během našich cest poznáváme hodně lidí, ale setkání jsou většinou velmi krátká. Některá z nich nám ale utkvěla v paměti a doufáme, že udržíme kontakt i nadále. Někdy nám chybí bežné aktivity jako jít do kina nebo na nákupy. Občas se nám nechce nic navštěvovat, a tak zaparkujeme náš campervan na nějakém pěkném místě a čteme si, nebo píšeme blog. Od té doby, co máme campervan, oceňujeme možnost si uvařit, co chceme. Náročnější to bylo např. v USA, kdy jsme byli odkázáni na restaurace či fastfoody.

Stále spolu

Ano, i po šesti měsících, kdy jsme se v podstatě za celou dobu neopustili, se stále máme rádi :) Máme samozřejmě jiný každodenní rytmus a v rámci plánování naší cesty jsme oba museli udělat pár kompromisů, ale obecně můžeme konstatovat, že sdílíme nadšení pro stejné aktivity a že to tak snad bude i nadále. 

Rozpočet

Zatím dobrý, ale to, že naši cestu můžeme nazývat čtyřhvězdičkovou, je i díky štědré podpoře našich rodin, za což jim ještě mnohokrát poděkujeme. Měli jsme samozřejmě našetřeno dopředu a snažíme se šetřit na každodenních výdajích, abychom si pak mohli dopřát luxus například v podobě přeletu helikoptérou nad Velkým korálovým útesem. 

A jestli jsme se změnili fyzicky? Jeden z nás trochu ano, jellikož si nechává růst vlasy a když se nepotápí i vousy, což ostatně můžete posoudit na následující fotce :)

Vyrážíme do outbacku

Perth

Po třech příjemných dnech strávených v Perthu, jenž nás nadchl, se už těšíme na tu pravou Austrálii, o které všichni mluví. Počasí je přívětivé, kolem 25 stupňů, doufáme, že už nám nebude zima jako na Zélandu. Ráno vyzvedáváme náš nový campervan na pobočce Britzu. Auto je menší (ale výrazně dražší) než to, co jsme měli na Novém Zélandu, jsem zvědavá, jak se tam vejdeme. Vypadá ale opravdu roztomile a připomíná nám autíčko z nějaké stavebnice. Když jsou všechna zavazadla zabezpečena a jsme připraveni k výjezdu, Steph se ptá, kam jedem. Já říkám, že nevím a že třeba na sever. Tak jo! Z toho si můžete vyvodit, že náš itinerář v Austrálii není úplně pevně daný. Víme, že máme 35 dní na to, abychom dojeli do Alice Springs - města ve středu tohoto velkého kontinentu.

Předměstí Perthu na severu jsou idylická s velkými vilami, parky a dlouhými písečnými plážemi. Rychlý rozvoj tohoto regionu je patrný na každém kroku, stovky domů jsou rozestavěné a cedulí lákajících na prodej parcel s výhledem na oceán je nespočet.

Jelikož moc netušíme, kam vlastně jedeme, zastavujeme se v prvním národním parku po cestě - Yanchep National park. Během návštěvy se seznámíme s nejotravnějším místním zvířetem - australskou mouchou. Už jsme o nich slyšeli, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neuvěří. Normální evropská moucha to většinou po několika ráznějších máchnutí rukou vzdává a dále vás neobtěžuje. To australská moucha je mnohem vytrvalejší a také jaksi lepivější. Vyhledává také zejména místa jako jsou nosní dírky, uši, případně oči, což oběti často způsobí záchvat zuřivosti následovaný intenzivním máváním všech končetin. To je ale neodradí...mouchy se vyskytují témeř všude, někde více, někde méně a záleží prý na sezóně. Odhánění much je pro Austrálii tak typické, že se mu dokonce říká australský pozdrav, jelikož občas není zřejmé, zda vás určitá osoba zdraví či pouze bojuje s hmyzem. Při nejbližší příležitosti si koupíme síťky na obličej. V parku však také uvidíme naše první klokany a jednoho dokonce s plnou kapsou a vykukující hlavou malého klokánka. V jiné sekci máme pak za úkol najít deset koal, což se nám nepovede a ať počítáme, jak chceme, máme jich jen devět. I tak jsme na sebe pyšní, jelikož skupina důchodců před námi našla pouze dvě.

Při krátké procházce lesem nadskakujeme při každém šustnutí a poté, co jsme si přečetli o nejnebezpečnějších australských živočiších, očekáváme útoky jedovatých hadů zespodu, obřích pavouků ze stromů a velkého bílého žraloka z jezírka. Budeme se muset trochu uklidnit, pokud chceme v této zemi cestovat dva a půl měsíce.

     

Yanchep NP

Yanchep NP

Krajina se severně od Perthu rychle změnila v poušť. Kladli jsme si otázku, jak poznáme, zda už v tom pověstném outbacku vlastně jsme. Nakonec jsme se shodli na definici, že jakmile počet zahlédnutých klokanů za den přesáhne počet protijedoucích aut, jež během jízdy potkáte, je možné považovat tuto oblast za outback. Dalším vodítkem může být fakt, že vidíte tak málo jiných aut, že se s každým zdravíte mávnutím ruky. Na cestě také potkáváme tzv. Road trains, jež jsou pro Austrálii typické. Jedná se o dlouhatánské kamiony s několika přívěsy dosahující délky několika desítek metrů. Tyto silniční vlaky jsou hlavním nebezepečím pro hloupé klokany, kteří mají ve zvyku se zejména v noci zastavovat na silnici a nehybně zírat do přibližujících se světel. Teprve až po pár dnech jízdy si zvykáme na to, že jsou silnice často lemovány jejich mrtvými těly :( Snažíme se také úplně eliminovat jízdu za tmy, protože nám v případe nehody neplatí pojištění (dle smlouvy můžeme řídit pouze mezi východem a západem slunce).

Přijíždíme do kempu blízko Pinnacles National Park, na jehož průzkum se vydáváme hned brzy ráno. Věděli jsme, že se ma jednat o jakési vapencové útvary, ale nečekali jsme, že jich bude tolik a že některé budou velmi velmi vysoké. Existuje několik teorií, jak tyto stalagmity vznikly, ale vědci přiznávají, že tedy úplně přesně neví (to už je podruhé, co nás vědci zklamali, nejdřív se nedozvíme, jak vznikly palačinkové skály na Novém Zélandu a teď tohle). Parkem se dá projet autem, určitě ale stojí za to se projít pěšky a vyfotit se mezi monolity. Park je nejkrásnější buď brzy ráno a nebo během západu slunce, kdy se vám budou hezky fotit dlouhé stíny a světlo je ideální.

Pinnacles NP

Pokračujeme po pobřežní cestě na sever a užíváme si krásné výhledy na oceán. Dnes budeme spát hned u pláže, kam se na nás večer připlujou podívat delfíni a zůstanou s námi až do západu slunce.

Západní pobřeží Austrálie je velmi nedotčené a divoké. Stačí odbočit z hlavní silnice a často se nám povede najít liduprázdné překrásné pláže. U jedné z nich se zastavujeme a grilujeme steak. Australané jsou opravdoví experti na barbecue a v podstatě po celé zemi mají v každém parku či odpočívadle k dispozici veřejné grily, které nejen že fungují, ale jsou většinou i velmi čisté. Tímto konceptem jsme hned od začátku nadšeni a na našich cestách se témeř denně zastavujeme na oběd a opekáme, co se dá. Našim dnešním cílem je Kalbarri National park. Po cestě ještě stihneme obdivovat růžové jezero u Port Gregory, jenž je růžové díky nějaké speciální (asi růžové) bakterii. 

Kalbarri národní park je rozdělen do dvou velkých sekcí. Ta první, kam přijíždíme později odpoledne, je pobřežní a je známá pro své vysoké útesy a skryté pláže mezi nimi. Je tu několik kratších stezek, jež nám umožní vyfotit tuto dramatickou scenérií. V sezóně je možné pozorovat velryby, které se v zimě hromadně přesunují na sever do teplejších vod a na léto se zase vracejí k Antarktidě. Velrybí sezóna už ale končí a ani s dalekohledem žádnou v rozbouřeném moři nespatříme. Podaří se nám ale opět zahlédnout delfíny, je jich dokonce několik desítek a jejich ploutve se pravidelně vynořují z velkých vln.

Kalbarri NP

Drouhou část parku si necháváme na následující den a jdeme se ubytovat do kempu v městečku Kalbarri. Steph je aktivní a jde ještě běhat a přiznává se, že celou dobu běžel s velkou větví v ruce, jelikož se na pěšině vyskytovaly zvláštní stopy a měl strach, aby na něj odněkud nevyskočilo nějaké nebezpečné zvíře. V noci se zase při cestě na toalety malém srazí s klokanem, který se ale určitě lekl více než on a odskákal vyděseně pryč.

Od začátku našeho výjezdu řešíme problém s alkoholem. Ne, že by se z nás stali alkoholici, naopak náš problém je ten, že nevíme, kde alkohol koupit, a tak nedobrovolně už několik dní abstinujeme. V běžném supermarketu se koupit nedá, ptáme se tedy pokladní, kde bychom mohli sehnat víno. V Austrálii se totiž alkohol dá sehnat pouze ve specializovaných bottle shopech a nebo také v hotelích, pokud mají správnou licenci. Paní pokladní se na nás dívá podezřívavě, jelikož je 9 hodin ráno. Jejich systém považujeme za neefektivní, protože občanku po nás nikdo nechtěl a australská mládež nám i tak připadá dost často ožralá a my (co pít už umíme) trpíme, když si nemůžeme dát skleničku vína během "Apera".

Kalbarri NP

Kalbarri NP

Tankujeme plnou nádrž, což bude jedna z našich nejčastějších aktivit během pobytu v outbacku. Vzhledem k tomu, že zpravidla jsou benzinky od sebe vzdáleny více než 200km, není dobré riskovat, že uvízneme někde uprostřed pouště a budeme čekat několik hodin na další projíždějící auto. 

Druhá oblast národního parku se nachází ve vnitrozemí a nabízí pěkné výhledy na několik menších kaňonů, v nichž se klikatí momentálně napůl vyschlé říčky. Je vedro a mouchy začínají být nesnesitelné. Ale jelikož máme rádi výzvy, vydáváme se na osmikilometrový pochod dolů do kaňonu vybaveni hojnými zásobami vody. Kaňon nám připomíná zmenšenou verzi toho, co jsme viděli v USA. Nahoru se nám samozřejmě jde hůře a kvůli mouchám jsme na hranici zbláznění se. Opravdu si budeme muset koupit síťky, dle Murphyho zákonů by mouchy měly zmizet, jakmile je budeme mít....a nebo taky ne.