Vyrážíme do outbacku

Perth

Po třech příjemných dnech strávených v Perthu, jenž nás nadchl, se už těšíme na tu pravou Austrálii, o které všichni mluví. Počasí je přívětivé, kolem 25 stupňů, doufáme, že už nám nebude zima jako na Zélandu. Ráno vyzvedáváme náš nový campervan na pobočce Britzu. Auto je menší (ale výrazně dražší) než to, co jsme měli na Novém Zélandu, jsem zvědavá, jak se tam vejdeme. Vypadá ale opravdu roztomile a připomíná nám autíčko z nějaké stavebnice. Když jsou všechna zavazadla zabezpečena a jsme připraveni k výjezdu, Steph se ptá, kam jedem. Já říkám, že nevím a že třeba na sever. Tak jo! Z toho si můžete vyvodit, že náš itinerář v Austrálii není úplně pevně daný. Víme, že máme 35 dní na to, abychom dojeli do Alice Springs - města ve středu tohoto velkého kontinentu.

Předměstí Perthu na severu jsou idylická s velkými vilami, parky a dlouhými písečnými plážemi. Rychlý rozvoj tohoto regionu je patrný na každém kroku, stovky domů jsou rozestavěné a cedulí lákajících na prodej parcel s výhledem na oceán je nespočet.

Jelikož moc netušíme, kam vlastně jedeme, zastavujeme se v prvním národním parku po cestě - Yanchep National park. Během návštěvy se seznámíme s nejotravnějším místním zvířetem - australskou mouchou. Už jsme o nich slyšeli, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neuvěří. Normální evropská moucha to většinou po několika ráznějších máchnutí rukou vzdává a dále vás neobtěžuje. To australská moucha je mnohem vytrvalejší a také jaksi lepivější. Vyhledává také zejména místa jako jsou nosní dírky, uši, případně oči, což oběti často způsobí záchvat zuřivosti následovaný intenzivním máváním všech končetin. To je ale neodradí...mouchy se vyskytují témeř všude, někde více, někde méně a záleží prý na sezóně. Odhánění much je pro Austrálii tak typické, že se mu dokonce říká australský pozdrav, jelikož občas není zřejmé, zda vás určitá osoba zdraví či pouze bojuje s hmyzem. Při nejbližší příležitosti si koupíme síťky na obličej. V parku však také uvidíme naše první klokany a jednoho dokonce s plnou kapsou a vykukující hlavou malého klokánka. V jiné sekci máme pak za úkol najít deset koal, což se nám nepovede a ať počítáme, jak chceme, máme jich jen devět. I tak jsme na sebe pyšní, jelikož skupina důchodců před námi našla pouze dvě.

Při krátké procházce lesem nadskakujeme při každém šustnutí a poté, co jsme si přečetli o nejnebezpečnějších australských živočiších, očekáváme útoky jedovatých hadů zespodu, obřích pavouků ze stromů a velkého bílého žraloka z jezírka. Budeme se muset trochu uklidnit, pokud chceme v této zemi cestovat dva a půl měsíce.

     

Yanchep NP

Yanchep NP

Krajina se severně od Perthu rychle změnila v poušť. Kladli jsme si otázku, jak poznáme, zda už v tom pověstném outbacku vlastně jsme. Nakonec jsme se shodli na definici, že jakmile počet zahlédnutých klokanů za den přesáhne počet protijedoucích aut, jež během jízdy potkáte, je možné považovat tuto oblast za outback. Dalším vodítkem může být fakt, že vidíte tak málo jiných aut, že se s každým zdravíte mávnutím ruky. Na cestě také potkáváme tzv. Road trains, jež jsou pro Austrálii typické. Jedná se o dlouhatánské kamiony s několika přívěsy dosahující délky několika desítek metrů. Tyto silniční vlaky jsou hlavním nebezepečím pro hloupé klokany, kteří mají ve zvyku se zejména v noci zastavovat na silnici a nehybně zírat do přibližujících se světel. Teprve až po pár dnech jízdy si zvykáme na to, že jsou silnice často lemovány jejich mrtvými těly :( Snažíme se také úplně eliminovat jízdu za tmy, protože nám v případe nehody neplatí pojištění (dle smlouvy můžeme řídit pouze mezi východem a západem slunce).

Přijíždíme do kempu blízko Pinnacles National Park, na jehož průzkum se vydáváme hned brzy ráno. Věděli jsme, že se ma jednat o jakési vapencové útvary, ale nečekali jsme, že jich bude tolik a že některé budou velmi velmi vysoké. Existuje několik teorií, jak tyto stalagmity vznikly, ale vědci přiznávají, že tedy úplně přesně neví (to už je podruhé, co nás vědci zklamali, nejdřív se nedozvíme, jak vznikly palačinkové skály na Novém Zélandu a teď tohle). Parkem se dá projet autem, určitě ale stojí za to se projít pěšky a vyfotit se mezi monolity. Park je nejkrásnější buď brzy ráno a nebo během západu slunce, kdy se vám budou hezky fotit dlouhé stíny a světlo je ideální.

Pinnacles NP

Pokračujeme po pobřežní cestě na sever a užíváme si krásné výhledy na oceán. Dnes budeme spát hned u pláže, kam se na nás večer připlujou podívat delfíni a zůstanou s námi až do západu slunce.

Západní pobřeží Austrálie je velmi nedotčené a divoké. Stačí odbočit z hlavní silnice a často se nám povede najít liduprázdné překrásné pláže. U jedné z nich se zastavujeme a grilujeme steak. Australané jsou opravdoví experti na barbecue a v podstatě po celé zemi mají v každém parku či odpočívadle k dispozici veřejné grily, které nejen že fungují, ale jsou většinou i velmi čisté. Tímto konceptem jsme hned od začátku nadšeni a na našich cestách se témeř denně zastavujeme na oběd a opekáme, co se dá. Našim dnešním cílem je Kalbarri National park. Po cestě ještě stihneme obdivovat růžové jezero u Port Gregory, jenž je růžové díky nějaké speciální (asi růžové) bakterii. 

Kalbarri národní park je rozdělen do dvou velkých sekcí. Ta první, kam přijíždíme později odpoledne, je pobřežní a je známá pro své vysoké útesy a skryté pláže mezi nimi. Je tu několik kratších stezek, jež nám umožní vyfotit tuto dramatickou scenérií. V sezóně je možné pozorovat velryby, které se v zimě hromadně přesunují na sever do teplejších vod a na léto se zase vracejí k Antarktidě. Velrybí sezóna už ale končí a ani s dalekohledem žádnou v rozbouřeném moři nespatříme. Podaří se nám ale opět zahlédnout delfíny, je jich dokonce několik desítek a jejich ploutve se pravidelně vynořují z velkých vln.

Kalbarri NP

Drouhou část parku si necháváme na následující den a jdeme se ubytovat do kempu v městečku Kalbarri. Steph je aktivní a jde ještě běhat a přiznává se, že celou dobu běžel s velkou větví v ruce, jelikož se na pěšině vyskytovaly zvláštní stopy a měl strach, aby na něj odněkud nevyskočilo nějaké nebezpečné zvíře. V noci se zase při cestě na toalety malém srazí s klokanem, který se ale určitě lekl více než on a odskákal vyděseně pryč.

Od začátku našeho výjezdu řešíme problém s alkoholem. Ne, že by se z nás stali alkoholici, naopak náš problém je ten, že nevíme, kde alkohol koupit, a tak nedobrovolně už několik dní abstinujeme. V běžném supermarketu se koupit nedá, ptáme se tedy pokladní, kde bychom mohli sehnat víno. V Austrálii se totiž alkohol dá sehnat pouze ve specializovaných bottle shopech a nebo také v hotelích, pokud mají správnou licenci. Paní pokladní se na nás dívá podezřívavě, jelikož je 9 hodin ráno. Jejich systém považujeme za neefektivní, protože občanku po nás nikdo nechtěl a australská mládež nám i tak připadá dost často ožralá a my (co pít už umíme) trpíme, když si nemůžeme dát skleničku vína během "Apera".

Kalbarri NP

Kalbarri NP

Tankujeme plnou nádrž, což bude jedna z našich nejčastějších aktivit během pobytu v outbacku. Vzhledem k tomu, že zpravidla jsou benzinky od sebe vzdáleny více než 200km, není dobré riskovat, že uvízneme někde uprostřed pouště a budeme čekat několik hodin na další projíždějící auto. 

Druhá oblast národního parku se nachází ve vnitrozemí a nabízí pěkné výhledy na několik menších kaňonů, v nichž se klikatí momentálně napůl vyschlé říčky. Je vedro a mouchy začínají být nesnesitelné. Ale jelikož máme rádi výzvy, vydáváme se na osmikilometrový pochod dolů do kaňonu vybaveni hojnými zásobami vody. Kaňon nám připomíná zmenšenou verzi toho, co jsme viděli v USA. Nahoru se nám samozřejmě jde hůře a kvůli mouchám jsme na hranici zbláznění se. Opravdu si budeme muset koupit síťky, dle Murphyho zákonů by mouchy měly zmizet, jakmile je budeme mít....a nebo taky ne.