Perla Pacifického oceánu

 Tak se jí říká a po našem pobytu na Bora Bora můžeme potvrdit, že zaslouženě. Od našeho příjezdu na Tahiti uběhl už více než týden, ale teprve zde si můžeme užívat opravdovou dovolenou (nebo jak tomu našemu téměř ročnímu výletu máme říkat). Přilétáme opět za tmy, nevidíme tak pověstnou lagunu, jež je světoznámá díky své nádherné barvě vody. Naše hostitelka Annette nás vyzvedává na letišti a jedeme kousek za hlavní město Vaitape, kde na nás čeká pěkný bungalov s přístupem do vody přímo ze zahrady, pěknou terasou a venkovní sprchou. Annette je moc milá a po cestě neustále něco vypraví včetně jejích zážitků s dengue, kterou také relativně nedávno chytila. Říká, že musím hodně odpočívat a jíst, což odpovídá radám, které jsem dostala od lékařů. Její manžel je původem Korsičan, máme si tak dlouho co povídat. U svého domu pronajímají 2 bungalovy, v tom druhém je aktuálně  jeden švýcarský pár, který shodou okolností také cestuje kolem světa.

Ráno nás probouzí pravidelné šplouchání vln na naší malé soukromé pláži a už se těšíme, až konečně uvidíme krásnou Bora Bora. První den trávíme lenošením na terase (důsledně dodržuji doporučení lékařů), šnorchlovaním na korálovém útesu, jenž se nachází jen pár metrů od nás, a plánováním aktivit na další dny. Podaří se mi také konečně sníst normální oběd, z čehož máme všichni velkou radost. Annette má také dva psy a jeden z nich tráví dny rybolovem. A hned první den byl úspěšný, když se mu po trpělivém číhání a elegantním skoku z terasy do vody podařilo ulovit pěknou rybku. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím tomu. Je ovšem potřeba zmínit, že až do konce našeho pobytu nic dalšího neulovil.   

Na následující den máme na programu půldenní výlet na lodi kolem celého ostrova. Vyzvedává nás pěkný potetovaný Tahiťan, který si říká Sharkboy. Později pochopíme, že tak činí oprávněně. :) První zastávka je na jednom z motu, kde se nachází luxusní hotel Pearl Beach. Zde naložíme skupinku Italů a můžeme vyrazit. Projíždíme lagunou, která má nepopsatelnou barvu, musí se to vidět na vlastní oči. Jsou tu miliony odstínů modré a tyrkysové barvy a je to neuvěřitelně uklidňující a štěstím naplňující pohled. Na ostrůvcích obdivujeme pětihvězdičkové hotely a jejich bungalovy těsně nad vodní hladinou, v nichž jedna noc vyjde zhruba na 2000 Euro. Nechybí tu Hilton, Sofitel, Le Meridien či Four Seasons. Sem si jezdí odpočívat boháči a hollywoodské celebrity. Skoro všechny bungalovy (některé jsou spíše vily) mají soukromý bazén (jako by jim nestačil oceán), terasy s přímým přístupem do vody a vše potřebné luxusní vybavení. Poté, co nám Sharkboy ukáže všechny hotely, se zastavujeme v Lagoonariu, kde budeme šnorchlovat. Jsou tu hejna barevných rybiček a taky hejna turistů. Průvodci z různých lodí ví, co funguje nejlépe, aby uspokojili poptávku, a tak témeř všichni praktikují tzv. feeding. To znamená, že ryby také moc dobře ví, kde se mají nacházet, aby dostaly něco dobrého k obědu. Pod vodou dokonce vidíme, jak jeden průvodce krmí murénu a následně ji vytahuje ven ze své skrýše. Je nám jasné, že tento typ exkurze není asi z ekologického hlediska ideální, ale funguje perfektně. Turisté (včetně nás) jsou šťastní, že vidí různobarevné rybičky a že dostali to, za co zaplatili. 

Další zastávka je o kousek dál v mělčí časti laguny. Hned, jak se loď zastaví, vidíme, že k nám plují 2 rejnoci a jeden malý žralok. Sharkboy všechny povzbuzuje, aby šli do vody, s přibývajícími žraloky se nám moc nechce. Nakonec se ale odváží témeř všichni a my si můžeme vyzkoušet, jaké to je hladit rejnoka na břísku. Rejnoci vypadají velmi ochočeně a doslova našeho průvodce objímají a žadoní očekávanou svačinu. Kolem nás a lodi krouží desítka malých žraloků (black tip shark), kteří sice nejsou nebezpeční, ale i tak budí respekt. Pokračujeme následně mimo hlavní lagunu, kde nám je slíbeno plavání s opravdovým žralokem. Je tu již několik člunů a opravdu, když nakoukneme pod vodu, vidíme 2 velké žraloky, jak pomalu krouží nad dnem i se svými čistícími jednotkami (rybičky, jež následují a čistí žraloka, kolik za to berou, to nevím). Sharkboy se elegantně na jeden nádech potopí a k našemu úžasu se zavěsí pod žraloka a v objetí s ním pluje několik metrů. Hmmmm, jsme beze slov. Ale musíme potvrdit, že Tahiťané se pod vodou pohybují jako ryby (nebo žraloci), a tím padem to zřejmě nikomu nepřijde divné a nikdo je nechce sežrat. Při odjezdu dostane Sharkboy zprávu z jiné lodi, že jsou nedaleko velryby. Jedeme tedy ještě dál a máme štěstí, když se nám podaří zahlédnout 3 velké ploutve. Čekáme, až se znovu vynoří na další nádech. Pro nás oba je to poprvé, co vidíme velryby, a jsme rádi, že se nám podaří vyfotit alespoň kousek tohoto elegantního zvířete. Naše exkurze je zakončena ovocným piknikem na pláži s bílým pískem a průzračnou vodou. Sharkboy svojí mačetou otevře několik kokosových ořechů, jež jsou vynikající stejně jako místní manga a banány. Na cestě zpět ještě jednou obdivujeme pohled na celý ostrov z dálky. Nejvyšší (a jediná) hora působí téměř magicky.

Na Bora Bora se život žije tak nějak celkově pomaleji. Nedělá nám příliš problém se dostat do stejného rytmu, proto jsou naše následující dny spíše relaxační. Steph se jede potápět a vrací se v extázi, protože plaval s velrybami. Trošku mu závidím, ale zároveň bych se asi bála. Odpoledne se vydáváme do již zmiňovaného hotelu Pearl Beach, kde díky Annette, která zná pana ředitele, můžeme strávit několik příjemných hodin na nádherné pláži. V místní restauraci ochutnáváme moje nové oblíbené jídlo - syrovou rybu zalitou kokosovým mlékem. 

V hotelu jsou samozřejmě zejména páry na líbankách, pusinkuje se to tu na každém rohu a turisté z Asie fotí miliony fotek v laguně. Hotel je krásný, ale určitě by nám dělalo problém tu zůstat jen pár dní (no možná, kdyby to někdo zaplatil :), jelikož tu kromě pláže není žádná aktivita. Vracíme se do našeho skromnějšího bungalovu, kde je to témeř stejně krásné ;)

Poslední den nám Annette půjčí auto, můžeme tak objet celý ostrov (32km) a zastavit se na jižním cípu s nádhernou pláží Matira. Opět obědváme rybu v kokosu a návštěvu zakončíme návštěvou farmy, kde se chovají mušle, jež produkují známé tahitské perly. Bylo zajímavé se o tom dozvědět něco víc a zjistit, proč jsou perly tak drahé. 

Od první chvíle, co jsme v Polynésii, jsme nadšeni z místních lidí. Všichni jsou tu moc milí, ochotní a bez výjimky si tykají. Tradiční kultura je velmi bohatá, vyrábějí se tu šperky z perel a mušlí, kosmetika nebo originálně barevná parea (pro muže: to je takový velký kus hadru, do kterého se ženy snaží elegantně zamotat na pláži a ne vždy se to povede). Obdivujeme (oba) místní ženy, jež mají nádherné husté tmavé vlasy, které si splétají do krásných copů. Tradiční jsou také místní tance v kostýmech vyrobených z listí místních palem. Jedno takové představení jsme shlédli na ostrově Rangiroa, kam se vydáváme po 6 úžasných dnech na Bora Bora a o kterém si budete moc přečíst v dalším článku.

Horečka Dengue aneb proč máme takové zpoždění se psaním blogu

Z Havaje jsme úspěšně odletěli do Tokya, kde jsme strávili příjemné 4 dny. Poprvé se na naší cestě cítíme lehce ztraceně, skoro nikdo tu nemluví anglicky. Moc se nám ale líbila atmosféra města, pohostinnost a zdvořilost Japonců a úplně jiný životní styl. Článek o Tokyu se pokusím dopsat později, dnes vám napíšu zejména o tom, co jsem si odtud odvezla. Moc se toho nedozvíte o místech k vidění, ale i tak doufám, že tento příspěvek pro vás bude zajímavý...

Po 11 hodinách letu s Air New Zealand jsme 9. září přistáli v Aucklandu, kde zůstaneme jen dvě noci a hned zase odletíme za sluncem na ostrovy Francouzské Polynésie. Odpolední procházka po Aucklandu byla příjemná, ale byla nám docela zima. Přece jen jaro teprve na Zélandu začne. Město samotné mě osobně příliš nenadchlo, vrátíme se sem ještě koncem října, tak uvidíme, zda změním názor. Opravdové a nečekané dobrodružství začalo druhý den ráno, kdy mě témeř ihned po probuzení začala bolet hlava postupně i celé tělo. Zde je potřeba doplnit, že během našeho pobytu v Japonsku jsme si čistě náhodou přečetli článek o začínající epidemii horečky dengue, jejímž zdrojem by měli být komáři v tokijských parcích, které jsme samozřejmě navštívili (aniž bychom tuto informaci měli předem). Já jsem si několika komářích štípanců všimla, nic tragického to ale nebylo. Japonsko bylo v posledních 50 letech považováno za zemi, kde dengue úplně vymizela, aktuální epidemie je tedy velmi výjimečná.

Toho rána jsem si myslela, že to bude možná jen reakce na dlouhý let a nedostatek spánku, když se pak ale přidala i zvýšená teplota, na zmiňovaný článek jsem si vzpomněla. Dopoledne tedy zůstáváme v hotelu a já se snažím z toho všeho vyležet. Nic moc nepomáhá a odpoledne je už jasné, že mám horečku. Pracujeme tedy s možností, že by to opravdu mohla být dengue. Ta se léčit nijak nedá, je důležité hodně pít a brát paracetamol (nikdy ne Aspirin, který zvyšuje riziko krvácivosti). Večer už jsme si témeř jisti, protože se mi na těle objevují červené skvrny, jež jsou pro tuto horečku typické. V noci je mi opravdu špatně a léky nepomáhájí. Začínáme diskutovat o možnosti, že na Tahiti nakonec nepoletíme, případně odložíme odlet. Chvíli po půlnoci dokonce přemýšlím o tom, že bychom měli jet do nemocnice, pak se mi ale podaří usnout. Budíme se brzy ráno a já se cítím o trošičku lépe, bolí mě ale pořád hlava a všechny svaly v těle. Nicméně se rozhodnu, že na letiště pojedeme a pokud se to zhorší, půjdeme k doktorovi na Tahiti, což by mělo být i jednodušší vzhledem k platbám za ošetření.

Čekání na letišti v Aucklandu a let na Tahiti byly zatím jedny z nejhorších zážitků, taky jsme se báli, že mě do letadla nepustí, pokud budu vypadat moc nemocně. Naštěstí ale nikde nebyly scannery tělesné teploty (což např. V Japonsku byly), a tak se po 5 hodinách zimnice v letadle ocitáme v pacifickém ráji - na Tahiti. Je už noc, nic jsme při přistání neviděli, jedeme tak rovnou do našeho pronajatého studia, jež patří jednomu velmi sympatickému francouzskému páru, kteří zde již několik let žijí. Konečně si můžu lehnout a snažit se usnout. Ke všemu se přidala velká bolest za očima a nechuť k jídlu. Paracetamol beru v nejvyšších povolených dávkách, horečku to ale vůbec nesnižuje. Musím brát dokonce paracetamol+kodein, abych cítila alespoň malou úlevu od bolesti hlavy. Další den pojedeme do nemocnice. Tam nám oznámí, že čekací doba je 2 hodiny a že máme jet radši na kliniku, kde nás to bude stát méně peněz. Na první klinice nemáme štěstí, všichni doktoři jsou na obědě (asi šli všichni společně). Jedna hodná paní nás ale doprovodí na jinou kliniku, kde se mě konečně ujme mladý pan doktor. Je mi špatně a nemám už skoro sílu chodit. Dle příznaků to opravdu vypadá na dengue. Potvrdit by to měl odběr krve. Výsledky máme druhý den a už jsme si konečně jisti, diagnóza je potvrzena. Bohužel se na rozboru krve ukáže i pokles krevních destiček, což by mohlo indikovat vážnější krvácivou formu horečky. Musím tedy na další odběr. Z následujících dnů si toho moc nevybavuju, pořád spím, kromě léků nic nejím a nutím se alespoň pít. Druhý odběr ukáže další pokles destiček. Z Tahiti jsem neviděla vůbec nic, Steph se jel alespoň jednou potápět, jinak se ale o mě vzorně a nonstop staral. Hlavně jsem si přála, aby také neonemocněl. Dengue není přenosná z jednoho člověka na druhého, pokud by mě ale znovu štípnul komár a ten samý by pak kousl Stepha, je zde možnost nákazy. Polynésie se navíc sama potýká s epidemií dengue, jež už trvá několik měsíců. Je docela zajímavé si o této namoci přečíst více a zjistit, že v současnosti je touto nemocí ohroženo více než 40% populace.

Po čtyřech nocích na Tahiti horečka částečně ustupuje. Zůstávají skvrny na kůži a absolutní nechuť k jídlu. Dnes se přemísťujeme na ostrov Raitea, což je mi schváleno panem doktorem pod podmínkou, že tam půjdu na další odběr. Rezervovali jsme si ubytování na jednom z "motu" (malý ostrůvek na vnějším okraji laguny), na letiště nás majitelé přijeli vyzvednout na lodi. Theodore, který ostrov vlastní, je moc milý pán a slíbí nám, že nás následující den ráno odvezou na další odběr. Ten nás opět příliš nepotěší, když se na výsledcích objeví další pokles destiček. Už je to vidět i na nohách, kde mám kvůli špatné srážlivosti fialovo-červené skvrny. Čím dál tím lepší! V nemocnici si mě nenechali, doporučili nám ale zůstat v blízkosti, pokud by se můj stav zhoršil a objevilo se krvácení (které by mohlo být vnitřní i vnější). Velmi uklidňující...V noci se navíc přidal další zábavný efekt této nemoci - svědění dlaní, kvůli kterému jsem měla doslova chuť si seškrábat kůži.

V místním městečku najdeme příjemný hotel a já směřuju ihned do postele, protože ten krátký výlet do nemocnice mě úplně vyčerpal. Steph jede zpět na ostrůvek vyzvednout naše věci. Na Raitee nám zbývají dvě noci. Nemůžu zase spát kvůli svědění na rukách, ale ráno už je vše o něco lepší. Horečka je pryč a já se začínám nudit, což je většinou dobré znamení. Odpoledne se jdeme na chvíli projít a já konečně vidím alespoň kousek z té pověstné krásy Francouzské Polynésie. Voda ma nádhernou barvu a začínáme se těšit na Bora Bora. Ráno jdeme ještě na jeden odběr, který konečně potvrdí výrazné zlepšení. Mám tedy povolený odlet. I tak se cítím dost slabá a bez energie. Doktoři říkají, že rekonvalescence trvá i 3-4 týdny. Musím hodně pít a začít normálně jíst. Na Bora Bora se můj stav výrazně zlepšuje, ale každy večer se mi vrací bolesti hlavy a spím až 12 hodin denně. 

Upřímně jsem se nikdy necítila tak "nemocně" jako během této nemoci a jsem ráda, že se to nakonec obešlo bez vážnějších komplikací, nicméně jsem poprvé od našeho odjezdu měla chuť vrátit se domů. Určitě si budeme dávat větší pozor v Asii, kde se dengue také vyskytuje. 

Příští článek už bude výrazně pozitivnější a bude vyprávět o krasách Pacifiku;)

Hawai'i - The Big Island

Ostrov Oahu se nám líbil, ačkoliv nám bylo jasné, že vzhledem k počtu turistů není úplně typickým reprezentantem havajské kultury. Nasedáme do letadla v Honolulu směr Big Island a využíváme služeb sympatických Hawaiian airlines, jež zajišťují spoje mezi všemi ostrovy a fungují v podstatě jako místní MHD. Je zajímavé, že z ostrova na ostrov se nedá dostat lodí. Několik spojení existovalo v minulosti, ale byla prý z ekologických důvodu zrušena. Přelet z Oahu na Big Island trvá asi 25 minut (zhruba jako ze Zličína na Můstek), během letu zahlédneme ostrovy Molokai a Maui. Jak již název napovídá Big Island je největší z havajského souostroví a je populární zejména díky své aktivní sopce, která se čas od času připomene menší či větší erupcí. To je pak ostrov plný tzv. lava hunterů, kteří témeř riskují své životy, aby si mohli zblízka vyfotit efektní tekoucí lávu vytvářející zajímavé formace. Jsem si jistá, že česky turista by si nad ní opekl buřt:)
Přistáváme v Hilo na východní straně ostrova, která by měla být oblastí, kde stále prší. Dnes je ovšem krásně, a nemůžeme tak potvrdit, že Hilo by mělo dle průvodce být "the rainiest town in the U.S"
Rezervovali jsme si Bed and breakfast Hilo Shaka Shak v rezidenční čtvrti kousek od centra města, kde nás přivítá sympatická majitelka Cynthia. Ve svém domě pronajímá 4 pokoje a ráno připravuje výborné palačinky a michaná vajíčka. Všichni hosté snidají společně, mohli jsme tak během následujících 5 dnů poznat několik sympatických lidí. Tento typ ubytováni se nám moc líbí, protože nám umožňuje diskutovat s ostatními o jejich cestovatelských zkušenostech.
Odpoledne máme ještě chvíli čas na exkurzi kolem Hila. Je neděle odpoledne, místní tráví konec víkendu u oceánu, kde vidíme početné rodiny, jak grilují, šnorchlují a surfují. Na východní straně nejsou pláže a přístup do moře je o něco složitější, ale o to pěknější jsou okolní tzv. Beach parky. Rozkládáme ručník v jednom z nich a Steph se vydává prozkoumat místní vody. Voda je překvapivě studená, ve skutečnosti se zde mísí teplé a studené proudy, které vytvářejí podivné efekty, pokud se podíváte pod vodu. Steph se za chvíli vrací s tím, že musím jít s ním, že viděl želvu. A opravdu jich je pod vodou několik. Jsou jen kousek od pláže, kam si chodí pak večer a v noci odpočinout. Je to opravdu nádhera vidět je v jejich přirozeném prostředí. 

DEN 2

Hawai'i Volcanoes National Park je na programu následujícího dne. Po vydatné snídani máme velmi pomalé tempo a diskutujeme ještě se dvěma sympatickými Francouzkami, které také přespávaly u Cynthie a se kterými se ještě uvidíme na druhé straně ostrova při úžasném nočním potápění. Tím pádem se nám podaří odjet až kolem poledne, to ale není na škodu, protože v parku zůstaneme až do večera, abychom mohli obdivovat, co taková aktivní sopka děla po setmění. 
Zde si dovolím krátkou historicko-geologickou vsuvku. Na Havaji je v současnosti aktivní sopka Kilauea, jež se znovu probudila v roce 2008 po více než dvaceti letech spánku. Její starší sestra Mauna Lea, která svými erupcemi v historii vytvořila velkou část ostrova, je považována za neaktivní (pokud při vaší návštěvě vybuchne, považujte prosím předchozí tvrzení za bezpředmětné). Havajské sopky jsou v podstatě docela ukázněné a jejich erupce nedoprovazí (většinou) žádné výbuchy ani chrlení popela. Láva (většinou) klidně a relativně pomalu vytéká ven a v posledních letech to bylo jižním směrem do oceánu. Erupce z 80. let způsobila kompletní zablokování pobřežní cesty, pod lávou zmizela dokonce jedna celá vesnice a sopka vytvořila několik desítek hektarů nové země. Havaj je také unikátní tím, že se dnes můžete procházet po půdě, jež je mladší než vy. Erupce z posledních let lehce změnila směr a láva teče zejména přes zalesněnou oblast východním směrem. Momentálně tedy není vhodná doba pro pozorování horké lávy vlévající se do oceánu a nikdo v podstatě neví, kam bude další tok směrovat. Oblast kolem aktivního kráteru je od roku 2008 uzavřena, což platí i pro okružní vyhlídkovou cestu, a to kvůli nebezpečné koncentraci síry v kouři, jenž poklidně stoupá z kráteru.

A nyní už zpět k naší návštěvě, kterou shrnují následující body:

- ve Visitor centru jsme se nejdříve informovali o aktuálním stavu (který se může ze dne na den změnit) a místní ranger nám doporučil nejlepší pěší túry 
- během dvouhodinové vycházky po Kilauea Iki kráteru obdivujeme nejdříve tropický deštný prales, který pak velmi náhle končí na linii, kam dosahovala láva po erupci v roce 1959. Jednalo se o impozantní podívanou, když tenkrát fontána lávy dosahovala až rekordních 600m do výšky!
- kousek od kráteru se projdeme jednou z "lava tubes", což je v podstatě tunel vytvořený lávovým tokem. Celý ostrov je protkaný těmito tunely a pro lepší představu je můžeme přirovnat k sýru ementálu.
- autem jsme sjeli až k oceánu, kde cesta končí (protože tam je zalitá lávou). Zde se můžete procházet po lávovém poli, jež se rozprostírá všude kolem vás. Je to docela podivný pocit, protože láva působí na omak dost křehce a měkce. 
- večer se vracíme k visitor centru, od nějž je to už jen kousek k vyhlídce, ze které po setmění obdivujeme oranžovo-červenou záři vycházející z kráteru.

Park je opravdu občas dech beroucí pro ty, co ještě nikdy neviděli aktivní sopku. Na Stepha musím prásknout, že byl občas nespokojen s nedostatečnou viditelnou aktivitou poté, co již několikrát navštívil francouzský ostrov Réunion, kde místní vulkán pravidelně soptí a chrlí lávu, což je možné pozorovat zblízka.

DEN 3

Na doporučení naší francouzské spolubydlící jsme si na dnešek večer rezervovali potápění, během něhož bychom rádi zahlédli manty obrovské. Bude to moje první noční potápění, a tak se trochu bojím. Kontakt jsme dostali na jeden francouzský pár, který má potápěčské centrum na zapadni straně ostrova. Rozhodli jsme se, že jednu noc stravíme tam, abychom se nemuseli po potápění vracet do Hila. Jedeme přes jižní oblast ostrova, kde se zastavujeme na Black sand beach. Na ní je možné pozorovat početné želvy. A opravdu stačilo nandat potápěčské brýle a šnorchl a několik metrů od břehu už s námi plavou dvě. Želva je chráněna a je zakázáno se k ní přibližovat nebo dokonce sahat. Tady to bylo docela těžké, jelikož jich bylo hodně a nebály se nás. Využíváme naši kameru GoPro a podaří se nám natočit pár pěkných videí.
Odpoledne přijíždíme na západní pobřeží a jdeme se zaregistrovat na potápění. Přivítá nás majitelka Myriam z Francie, která žije se svým manželem na Havaji 4 roky. Vysvětluje nám, jak to bude večer probíhat a připravuje naši výbavu. 

Sraz máme v přístavu, odkud jsme původně měli vyjet lodí, ta ale byla bohužel poškozena (to to pěkně začíná), a budeme tak muset plavat od břehu. Začínáme být lehce nespokojeni s organizací, protože se musíme obléct na parkovišti a nést celou výstroj až ke břehu. Mně bolí od včerejška záda, a tak nejsem příliš nadšená. Začátek potápění byl tedy zpožděn o více než hodinu a půl. Dalším velmi negativním bodem byla absence jakékoli informace o tom, jak bude potápění probíhat. Samotný skok do vody ze skalnatého pobřeží byl už sám o sobě docela velkou výzvou. Následovalo 15 minut plavání v hloubce zhruba 3m (což jsme také nevěděli, že to bude tak daleko) a se silným proudem. Alain, který potápění vedl se pak najednou zastavil na jednom z korálových útesů a naznačil, že se máme zastavit zde a klesnout na dno. Hmmm to by bylo v pořádku, kdyby všude nebyl již zmiňovaný útes, na kterém bylo několik mořských ježků. Do toho byl stále velmi silný proud, který v podstatě znemožňoval jakoukoli stabilizaci. Nezbývalo nic jiného, než se chytit jednoho z korálů, což se samozřejmě nemá, protože každý potápěč ví, že korál po doteku umře. A toto všechno se odehrávalo ve tmě, kterou prozařovaly pouze naše lampy. Takže jsme na místě a čekáme. Je to docela strašidelné, ale okolní rybičky vypadají v pohodě, možná se jim moc nelíbí, ze je budíme našimi světly. A pak se objeví první manta, která elegantně přiletí hned naproti mně. Je to dobrý, viděli jsme aspoň jednu, říkám si! Manty jsou totiž přitahovány silným světlem, ve kterém vidí plovoucí plankton, jimž se živí. Následně už jsem je nestíhala počítat, připlula i jedna opravdu velká (2,5m) a zůstali s námi až dokonce potápění. Bylo opravdu krásné pozorovat, jak proplouvají těsně kolem nás. Zastavily se vždy až těsně před světlem a provedly elegantní obrat. Jedna proplula tak blízko nad moji hlavou, že mě lehce pleskla křídlem do čela. Manty nejsou nebezpečné, nemají na rozdíl od ostatních rejnoků žádný bodák. Naopak působí velmi klidně až étericky. Tancují kolem nás opravdu dlouho a Steph se snaží filmovat, co to jde. Bylo docela těžké zkoordinovat lampu, kameru a záchytný bod na korálu. Stephovi navíc došel vzduch a musel tak doplavat zpět napojený na Alainovu bombu. Manty nás doprovází i při zpátečním plavání a nakonec zmizí ve tmě.
Abych to tedy shrnula, potápění to bylo opravdu nádherné, byli jsme moc rádi, že manty připluly, občas se stává, že za 100EUR za osobu neuvidíte nic...Co se organizace týče, byli jsme upřímně lehce v šoku, protože to bylo z tohoto hlediska bylo zatím nejhorší potápění, co jsem zažila. 
Nicméně to rozhodně stálo za to!

DEN 4
Na noc jsme zůstali v Captaine Cook na západním pobřeží a večer se vrátíme do Hila. Přes den ještě stihneme šnorchlování na jednom z nejhezčích míst na ostrově, kde jsou obří korálové útesy a spousta barevných rybiček. Doufali jsme, že bychom mohli vidět delfíny, ale zrovna ten den v zálivu nebyli.
Za zmínku ještě stojí naše večerní pozorování západu slunce z nejvyššího vrcholu Havaje - Mauna Kea, jež přesahuje 4000 m. Po velmi dorbodružném a kodrcavém výjezdu autem (cesta není vhodná pro auta, co nemají pohon na 4 kola, což byl náš případ - samozřejmě:) zabíráme místo na západní straně vrcholu. Kolem nás je několik budov, kde se nacházejí jedny z největších teleskopů umožňující náhlednout do vesmíru. Mauna Kea je ideálním místem, protože její vrchol je téměř vždy nad mraky a podmínky jsou zde ideální. Oblékáme si vše, co máme s sebou včetně goretexových bund, teplota nepřesahuje 5 stupňů! Západ slunce byl krásný a když se setmělo, viděli jsme po dlouhé době opravdu černé nebe a dobře viditelnou mléčnou dráhu.

Zítra brzy ráno odlétáme na Maui, kde bychom se chtěli opět potápět a sjet nějakou tu vlnu alespoň na body boardu.

Poznámka: nedlouho po našem odjezdu se zvýšila aktivita havajské sopky, která začala znovu chrlit lávu. Byl dokonce vyhlášen stav ohrožení v některých obydlených oblastech, k nimž se tok lávy rychle blíží...pro více informací se můžete podívat na oficiální stránku sopky:

http://hvo.wr.usgs.gov/multimedia/index.php?newSearch=true&display=custom&volcano=1&resultsPerPage=20

Poznámka 2: fotky budou doplněny později, internet nespolupracuje...