První velký přesun

Čeká nás teď dlouhý přejezd v podstatě celých Spojených států až do New Orleans. Máme na to tři dny a po cestě toho naštěstí není moc k vidění, jinak bychom to opravdu nestíhali. I tak se nám podařilo navštívit pár zajímavých míst (jinak bychom vám neměli o čem vyprávět!). Když odjíždíme z Grand Canyonu, je stále šílené vedro, ale předpověď ohlašuje na další dny ochlazení (zhruba o dva stupně) a příchod bouřek. Vyrážíme směr jihovýchod do městečka Flagstaff, které působí velmi sympaticky a díky Tripadvisoru zde poobědváme v baru Diablo burger zatím nejlepší burger naší výpravy a sledujeme fotbalový zápas Německo - Alžírsko. Když vyjdeme ven...prší! Poprvé od našeho příjezdu. Dokonce se nám podařilo najít kavárnu s pravým espressem, které si v porovnání s džusem z ponožek (rozuměj regular american coffee) patřičně vychutnáme.

Ve Flagstaffu jsme rovněž chtěli vyjet lanovkou na nejvyšší vrchol místního pohoří (Snowball), štěstí nám ale nepřálo, když jsme zjistili, že lanovka je v provozu pouze o víkendech. Mohli jsme se ale konečně projet po historické Route 66, z níž se z původní silnice z Chicaga do Santa Monicy zachovalo pouze pár úseků.

Vydáváme se za další turistickou atrakcí - dírou v zemi. Ne ovšem obyčejnou, jedná se totiž o Meteor crater, nejzachovalejší kráter na světe po dopadu meteoritu. Shrnutí je poměrně jednoduché: zaplatili jsme 18$ na osobu a viděli jsme, co nám bylo slibeno - díru v zemi. OK, abych nebyla tak kritická, návštěva je doplněna muzeem o meteoritech (surprise!) a krátkým filmem o tom, jak asi ten dopad vypadal. No, nemůžeme říct, ze by nás tato pozoruhodnost příliš ohromila, ale jsme rádi, že víme, jak to vypadá, když něco velkého spadne z vesmíru na zem.

Večer se zastavujeme v jednom z mnohých motelů u dálnice a pereme prádlo. Jsme kousek od posledního národního parku západní části USA - Petrified Forest NP, do kterého se vydáváme další den brzy ráno, abychom unikli přetrvávajícímu vedru. Ti, co nás znají a ví, do jaké míry jsme fascinovaní geologií a naukami o "šutrech", pochopí, proč jsme byli překvapeni první otázkou, jež nám položila paní při vstupu do parku: "Vezete s sebou nějaké kameny či úlomky skal, které jste nasbírali jinde?" "eeehhhh, no madam...no" proč se nás ptá na takovou blbost? V Petrified Forest je totiž velmi přísně (což znamená jedna a více výstražných ceduli každých 5 metrů) zakázáno sbírat jakékoli kamínky a zejména úlomky zkamenělých stromů. Ne, že by jich byl nedostatek, ale můžete si je samozřejmě zakoupit v jednom z mnoha obchodů. Cenu jsme neověřovali, nějak přirozeně z toho vyplynulo, že nákup kamení není úplně vhodnou aktivitou, když před s sebou máte cestu kolem světa. A abyste si nemysleli, že vám to projde, při výjezdu vám zkontrolují auto!

Anyway...:) v Petrified Forest NP je nám opět šílené vedro (já vím, že se opakuju, ale to teplo bylo opravdu jeden z hlavních faktorů dokreslujících pouštní atmosféru). Prochazíme se, fotíme zkamenělé kmeny stromů, které hrají všemi barvami a poklepem a zdvihem ověřujeme, zda se opravdu jedná o kámen. Jedná...Mně se park moc líbil, zejména pak část, kde se nachází tzv. Painted Desert, jež turisty láká na své růžovo-červené odstíny písku. Stéphen už té pouště měl dost a protože to bylo zakázané, snažil se mě přesvědčit, ať ukradneme alespoň malou zkamenělinku.

Kolem poledne vyrážíme směr Albuquerque (pořád si nejsem jistá, jak se to správně píše, natož vyslovuje), kde se snažíme najít "historické centrum". Hledáme tak pečlivě, že se v jednom momentě ocitneme v protisměru a hned naproti nám vyjíždí policejní auto. Hádejte, kdo řídil...;) rychle parkujeme na straně ulice a děláme, že se nic zásadního neděje. Šerifovo auto tak kolem nás projede bez zastavení. Toho, že máme předek auta v protisměru, si asi nevšiml. Nicméně historické centrum jsme nenašli, respektive jsme našli centrum, které ale nemá vůbec nic společného se slovem historický, jak bylo popisováno v průvodci. Americká města, zejména ta novější, jsou pro Evropany asi dost velkým zklamáním. Většinou jim chybí jakýkoli šarm a hlavní atrakcí je často obří křižovatka s fastfoody (Názor jsme výrazně změnili, když jsme přijeli na jihovýchodní pobřeží, o tom ale až později).

Spíme v městečku Santa Rosa a druhý den nás čeká osmi hodinová cesta do Dallasu, který pouze projedeme autem. Zastihnou nás také první bouře a dozvídáme se, že k východnímu pobřeží USA se blíží první hurikán sezóny Arthur. Zatím to vypadá, že se vyhne Floridě a zasáhne spíše oblast kolem Charlestonu a Myrtle beach. New Orleans, kam směřujeme, vypadá zatím klidně.

Co se krajiny tyče, vidíme výrázné změny. Poušť zmizela a kolem nás se objevují první stromy a pole. Texas je úplně placatý a kolem dálnice se střídají výhledy na krávy a ropné věže. Vzpomínáme na slavný seriál Dallas a hádáme se, protože každý z nás zpívá úplně jinou melodii úvodních titulků. Za pomocí YouTube zjišťujeme, ze francouzská znělka je opravdu úplně jiná. 

Jakmile přijedeme do Louisiany, jsou změny okolí ještě výraznější. Začíná být opět vedro a k tomu cítíme, že výrazně vzrostla vlhkost vzduchu. 

Blížíme se k New Orleans, o kterém vám budeme vyprávět příště...

Cesta do Grand Canyonu

Po cestě do kaňonu jsme navštívili několik zajímavých míst, která jsem v minulém článku vynechala, tak abychom vás o nic neošidili, doplňuji je ve stručnosti nyní a připojuji pár fotek. 

Capitol Reef

Capitol Reef NP – pouze jsme jím projížděli, popravdě jsme o něm nic moc nevěděli, ale určitě by stál za delší návštěvu (spíše na jaře za příznivějších nižších teplot).

Canyonlands

Canyonlands NP – ještě rozsáhlejší než Grand Canyon, působí velmi impozantně a trochu jako jiná planeta, méně navštěvovaný. Je zde několik kratších stezek, ale není zde žádný kemp. 

Arches 

Arches NP – krásný národní park, velmi fotogenický, známý díky skalním formacím ve tvaru oblouků. Nejhezčí je určitě Delicate Arche, ke kterému se dá dojít po hodině chůze na slunci.

Monument valley

Monument Valley NP – nachází se v oblasti indiánské rezervace Navajo, scenérie z tohoto parky byly použity v několika filmech o divokém západu

Antelope Canyon

Antelope Canyon NP – nedaleko města Page, je unikátní svými vlnitými tvary, které mají na svědomí přívalové deště. Vstup je docela drahý, v úzkém kaňonu je spousta lidí, ale určitě stojí za to vidět hru světel pronikajících slunečních paprsků. Posuďte sami… Nejlepší čas na návštěvu je mezi 11. a 14. hodinou a do kaňonu je vstup možný pouze s průvodcem. V hlavní sezóně je potřeba rezervovat místa s předstihem.

Horseshoe bend

Horseshoe bend – místo, kde se řeka Colorado rozhodla, že udělá velkou zatáčku. Voda je tu zbarvena do tyrkysově-zelených odstínů a dole jsou vidět projíždějící rafty.

opravdu Velký kaňon

Ať si kdo chce, co chce, říká, když poprvé uvidíte Grand Canyon, musíte být aspoň trošku ohromeni velikostí, barvou, neuvěřitelnými tvary skal a vědomostí, že toto vše vytvořila jedna řeka. Do kaňonu přijíždíme odpoledne a zastavujeme se na první vyhlídce Desert View, z níž je vidět i řeka Colorado, která takhle z výšky vypadá velmi klidně a neškodně. (ve skutečnosti má velmi silný proud a teplotu 8 stupňů, koupání se tedy nedoporučuje) V místím obchodě si prohlížíme knihu o tom, jak je možné se v kaňonu zabít či zranit a paní prodavačka nám (nebo spíš Stephovi) dává dobrou radu: „Don't pee over the edge.“ Prý je to nejčastější příčina pádu a smrti v Grand Canyonu :) Pánové, dávejte si tedy pozor, kam...

Po cestě do Grand Canyon Village je pak možné se zastavit na jednom z několika dalších „view points“ a obdivovat kaňon z různých úhlů a světových stran. Visitor center a přilehlé kempy a chatky jsou jako vždy dobře značené, a tak brzy stavíme stan v kempu Mather Campground. Stejně jako v předchozích kempech máme k dispozici prostornou plochu a několik borovic nám poskytuje tolik vytoužený stín. Je totiž stále příšerné vedro, v celé oblasti byla dokonce vyhlášena mimořádná omezení a je zakázáno rozdělávat oheň a dokonce kouřit. Jdeme se hned podívat po okolí, kaňon je od kempu vzdálený zhruba 10 minut chůze. Kupujeme si pár dobrot a pivo a usazujeme se na okraji kaňonu (ne na úplném okraji, o něco dále v bezpečnější vzdálenosti) a piknikujeme při západu slunce. Diskutujeme o zítřejším plánovaném sestupu do kaňonu. Původní plán byl, že se pokusíme sestoupit až dolů a vylézt zpět během jednoho dne. I přesto, že se jedná o náročný trek, dá se zvládnout za 8-9 hodin pod podmínkou, že vyrazíte brzy ráno. Oficiální zdroje vám však rozhodně nedoporučují jít během jednoho dne až k řece. Je tedy na vás, abyste zvážili, zda jste v takové kondici, že budete schopni se vyšplhat zpět za poměrně vysokých teplot. Vzhledem k extrémnímu vedru jsme však začali pochybovat o tom, zda je to dobrý nápad. Kolem kaňonu je i za normálního počasí spousta cedulí varujících o všech možných nebezpečích a teď přidali ještě další, informující turisty, že pokud se pokusí sestoupit během jednoho dne až dolů, bídně zahynou. Což jsme nechtěli…Dohodli jsme se, že vyrazíme brzy a zahájíme sestup po South Kaibab trail (které jsme pracovně říkali kebab), dojdeme zhruba do půlky sestupu a uvidíme, jaké bude počasí. 

Počasí bylo krásné, ale už v 6 hodin ráno jsme se potili. Stezka klesá poměrně rychle a strmě. Dolů se jde dobře, a tak dorážíme na Skeleton point po necelé hodině chůze (oficiální průvodce udával 2.5 hodiny). Výhledy jsou tu nádherné, kaňon má zase úplně jinou barvu a při východu slunce jsou lépe vidět kontrasty. Zuřivě fotíme a svačíme spolu s „prairie dogem“ neboli česky psounem stepním, který se snaží vyžebrat něco k jídlu (je přísně zakázáno je krmit), a kocháme se výhledem. Steph se mě chvíli snaží přesvědčit, abychom ještě pokračovali kousek dál, ale vedro začíná být nesnesitelné, podaří se mi vyjednat, že začneme pomalu stoupat zpět. Steph chvíli huhlá, ale pak uzná, že to je zřejmě rozumné rozhodnutí. Zeptali jsme se pak jednoho pána, jaká byla teplota dole v kaňonu. Prý přesahovala ten den 45 stupňů… Rozhodnutí to bylo opravdu rozumné. Po cestě nahoru potkáváme relativně hodně lidí, kteří začínají sestup v 9 hodin. Vůbec se nedivím, že všude vyvěšují výstražné cedule a že každoročně zachraňují přes 200 lidí, někteří se pro celou rodinu včetně 3 dětí nesou jednu malou lahvičku vody a mají na nohách žabky…Nechci zobecňovat, ale většinou jsou to Američané…

Brzký návrat nám umožní si konečně na odpoledne sednout v kavárně, protřídit fotky, dopsat něco do deníku a připravit další část road tripu. Později odpoledne ještě nasedáme na autobus, který jezdí po tzv. Rim trail, tedy okraji kaňonu. Je zdarma a můžete vystoupit na jedné ze zastávek, chvíli pokračovat po svých a pak zase nasednout, kde se vám zachce. Bylo tam docela hodně lidí, všichni se jeli podívat na západ slunce, ale určitě to stálo za to. Kaňon se nám moc líbil a určitě patří mezi nejzajímavější místa, jež jsme v USA zatím viděli. Pokud se nám podaří se sem někdy vrátit, určitě bychom rádi sešli až dolů a strávili noc v kempu.