O Filipínách

Filipíny jsou krásné a jsou krásné zejména díky usměvavému a pohostinnému filipinskému národu. Nabízejí vyžití pro všechny druhy cestovatelů, jež se mohou válet na krásných plážích, chodit po horách a sopkách, potápět se, surfovat či pouze ochutnávat a vychutnávat místní speciality za velmi nízké ceny (zejména když přijedete z Austrálie je témeř vše až desetkrát levnější). Přímý let ze Singapuru absolvujeme s nízkonákladovou společností Jet Star, jež už jsme měli možnost vyzkoušet na Novém Zélandu. Víza nejsou nutná, pokud se chystáte na ostrovech zůstat méně než 30 dní. Přistáváme na mezinárodním letišti v Manile, nekolikamilionové metropoli, a hned u východu z terminálu odháníme vlezlé agenty nabízející odvoz do centra v předplacených limuzinách. To samé provedeme, když se na nás vrhnou taxikáři, jež ovšem nemají taxametr a jízda do města má jednotný tarif nezávisle na destinaci (až dvojnásobně vyšší, než bežné taxi). Konečně nacházíme regulérní taxi, jež má na první pohled vše, co je potřeba : 4 kola, řidiče, co nemluví anglicky a něco, co vypadá jako taxametr. Poté, co se nám podaří uložit zavazadla do kufru auta, jedeme směr Makate - centrální čtvrť staré Manily, kde jsme si rezervovali hotel. Večerní Manila je velmi aktivní, všude jsou dopravní zácpy a lidé jsou venku. Styl řízení se velmi změnil, těžko se to dá popsat, dopravní pravidla sice existují, ale příliš se nedodržují, jezdí se tu (spíše) vpravo a když potřebujete odbočit doleva, je nutné donutit protijedoucí auta, aby se zastavila. I tak jsme se shodli, že je tu doprava spíše organizovaná ve srovnání s tím, co jsme zažili v Indii před pár lety.

Taxi zastavuje před naším hotelem a když řidič zmáčkne magické tlačítko na svém taxametru, zdvojnásobí se zázračně účtovaná cena, jež odpovídá zhruba trojnásobku toho, co oznamoval náš průvodce Lonely planet. Po krátkém vyjednávání se dostáváme na polovinu, jelikož řidič moc dobře ví, že jeho cena není poctivá. Večer na sebe hodíme nějaké lepší oblečení, místo parfému použijeme repelent a vyrážíme na večeři do blízké restaurace, kde máme sraz s Adrianem a Rodriguem, dvěma mladými Mexičany, jež jsme poznali v Austrálii v jednom kempu. Tenkrát jsme si padli do oka, prokecali jsme spolu celý večer a máme tak radost, že se znovu potkáváme. Mají v plánu cestovat po jihovýchodní Asii a stejně jako my začínají na Filipínách. Domlouváme se na odjezdu na sever ostrova Luzon, kde bychom chtěli navštívit rýžové terasy zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Následující den se v Manile konají velkolepé křesťanské oslavy a celé město je zablokováno kvůli hlavnímu procesí, během nějž se všichni přítomní snaží alespoň jedním prstem dosáhnout na černou sochu Ježíše. V novinách jsme se následně dočetli, že se celé akce zúčastnilo více než 9 milionů lidí a také při ní bohužel zemřeli tři osoby. Taxi nás odmítají, protože nemohou projet ucpanými ulicemi, snažíme se tedy najít alespoň tuk tuk, kterým se tady na Filipínách říká tricycle. S těmi se ale musí dlouho vyjednávat cena. S jedním smlouváme cenu za hlučné podpory přihlížejících, jež jsou naštěstí na naší straně a nadšeně skandují "one hundred, one hundred" (100 pesos = zhruba 4 eura). O hodinu později se nám podaří zakoupit lístky na autobus a zbytek odpoledne trávíme zbaběle kvůli vedru v novém klimatizovaném nákupním centru. Jsme překvapeni množstvím ozbrojených stráží u vchodů do všech hotelů či větších obchodů. Je to lehce znepokojující, ale zároveň musíme říct, že se v hlavním městě cítíme velmi bezpečně. Při procházce starou Manilou vidíme, v jaké chudobě žijí místní lidé, některé rodiny s dětmi jsou na ulici, děti jsou špinavé a žebrají u kolemjdoucích turistů. Ti, co jsou na tom o něco lépe, prodávají ovoce nebo něco malého k jídlu v malých stáncích na ulici, za nimiž i velmi často spí na rozkládacích lehátcích. Město je rovněž neuvěřitelně znečištěné místní dopravou, nepomáhají tomu staré autobusy a tzv, Jeepney, což jsou stará vojenská auta předělaná na prostředek městské hromadné dopravy, Při každém zrychlení se z jejich výfuků line smradlavý černý kouř, jež údaje o čistotě vzduchu určitě nezlepší. 

Navečer se jedeme podívat do moderní části města Makati, která je překvapivě čistá a velmi organizovaná ve srovnání s historickou čtvrtí. Jsou tu sídla velkých mezinárodních společností a velké nákupní centrum. Lidé jsou oblečeni velmi moderně a město nám tu připomíná spíše Singapur.

Noční autobus do Banaue odjíždí v půl desáté večer, následující den tak máme spoustu času na prohlídku turisticky zajímavé čtvrti Intramuros, kde se nachází hlavní katedrála a koloniální budovy z dob, kdy zemi vládli Španělé. Jsme obklopeni pouličními prodavači a průvodci nabízejícími projížďky po starém městě za evropské ceny. 

Večer nám chvíli trvá, než najdeme čestné taxi, které nás odveze na autobusové nádraží, kde již čeká několik desítek lidí zejména Evropanů na přesun na sever ostrova. Cesta ve vymraženém autobuse (filipínští řidiči neumí ovládat klimatizaci a teplota se pohybuje okolo 10 stupňů, je potřeba na sebe navléct veškeré teplé oblečení, což jsme naštěstí věděli dopředu) probíhá překvapivě hladce, podaří se nám usnout a v 6 hodin ráno přijíždíme lehce rozlámaní do Banaue. Je tu výrazně chladněji a obklopují nás zelené hory s rýžovými terasami částečně skrytými v mracích, jež celému místu dodávají pěkný mystický charakter. Po vydatné snídani se setkáváme s Adrianem a Rodrigem, kteří přijeli o den dříve a zařídili nám na dnešní den exkurzi do městečka Sagada o něco dále v horách. Podařilo se jim přesvědčit dvě sympatické Němky - Verenu a Jenny, aby se k nám přidali, což nám umožnilo sdílet náklady na mini dodávku, co nás tam odveze. Samotná cesta stojí za to, klikatí se mezi horami a poskytuje výhledy na krásné rýžové terasy. V Sagadě navštívíme krápníkovou jeskyní, která by v Evropě byla jistě přísně chráněná, tady si s tím ale hlavu moc nelámou a dovolí nám dokonce bosky chodit po krápníkových vodopádech. V jednu chvíli nám náš průvodce sdělí, že se nacházíme více než 150 m pod zemí, což mě v této seismicky nestabilní oblasti naplňuje lehkým neklidem. Další zajímavou atrakcí jsou zde rakve připevněné na skalách. Tak se totiž v minulosti pohřbívali mrtví a dodnes tu někteří visí. Jindy se rakve ukládaly do jeskyní, což už je dnes samozřejmě zakázáno a všichni mrtví jsou pohřbívání na hřbitovech. Pro fotografy je to určitě zajímavé místo, mě osobně však způsobuje husí kůži na zádech i přes vědomí, že většina z rakví je už dnes prázdná. 

Do Banaue se vracíme pozdě odpoledne a všichni vyčerpáním usínáme už na cestě zpět v autě. Zítra nás čeká návštěva vesničky Batad, do které zatím ještě nevede cesta a musí si tam jít hezky po svých z kopce (což nutně znamená návrat do velmi strmého kopce). Městečko je známé svými rýžovými terasami, které jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Měsíc leden je obdobím sázení malých rýžových sazeniček do připravených rýžových políček naplněných vodou. Bude trvat zhruba 3 měsíce než terasy dorostou do jasné zelené barvy. Když poprvé zahlédneme údolí, jsme lehce zklamání, jelikož je naplněné neprostupnou stěnou bílé mlhy. Neštěstí ale začne foukat mírný vítr a terasy se nám brzy ukážu v celé své kráse. Najímáme si místního průvodce, jehož zuby jsou černé od neustálého žvýkání betele a jenž nás provede bludištěm po okrajích rýžových teras. Odměnou jsou nám krásné výhledy a na druhém konci údolí a také pěkný bouřící vodopád.

Večer už zase jedeme zpět do Manily a rozhodujeme se, co dál. Naše původní plány byly, že se přesuneme na ostrov Palawan, to jsme ale museli změnit, jelikož se ztrojnásobily ceny letenek. Po dlouhých úvahách během devíti hodinách v autobuse se ocitáme na manilském letišti a kupujeme letenku na ostrov Bohol. Následujeme tak naše mexické spolucestovatele, kteří by zde rádi absolvovali potápěčský kurz.

Následující týden stravíme na příjemné pláži na ostrůvku Panglao, kde se věnujeme potápění a ochutnávání místních specialit a koktejlů na pláži. Abychom ale úplně nezaháleli, jedeme se podívat na známé Chocolate Hills a v malém parku se také rozplýváme nad tzv. Tarsiery, jež jsou považováni za jedny z nejmenších primátů na světe. Naše další přesuny nám lehce zhatí poslední tajfun sezóny, jenž se řítí hlavně na severní část souostroví. Téměř všechna lodní a letecká spojení mezi ostrovy jsou zrušena, čekáme tak až bouře přejde,

Nejvíce se nám ale nakonec líbí na miniaturním ostrůvku Apo u ostrova Negros, kde elektřina funguje pouze dvakrát denně na dvě hodiny ráno a večer. V moři jsou tu krásné zachovalé barevné korály a pestrý mořský život včetně mořských hadů, jež jsou pro mě úplnou novinkou a mám z nich při potápění velký respekt.

Pár dní ještě lenošíme na pláži na ostrově Cebu a poslední den věnujeme návštěvě klimatizovaného nákupního centra v Cebu City, které na nás jinak působí podobně jako Manila tedy velmi špinavě s příšerným ovzduším a žebrajícími dětmi. Následující den se letadlem vracíme do Singapuru a těšíme se na další destinaci - Bangkok. Filipíny se nám moc líbily a shodujeme se, že bychom se sem ještě někdy rádí vrátili. 

Singapur - naše vstupní brána do Asie

Po delší době zdravime naše čtenáře. Zbývající články o Austrálii jsou stále ve zpracování, od chvíle, co jsme přijeli do Asie máme kvůli častým přesunům ještě méně času, ale vše je poctivě zaznamenáno v mém deníku. 

Po úspěšném road tripu v Austrálii a příjemných (a lehce alkoholově náročných) oslavách nového roku nasedáme na palubu letadla Singapore airlines a po 8 hodinách velmi turbulentního letu dosedáme na letišti Changi a zahajujeme tak poslední velkou etapu naší cesty. Singapore airlines byly zatím jednoznačně nejlepšími aerolinkami, se kterými jsme letěli. Neustále nás něčím cpali a nabízeli nám různé drinky, do Singapuru tak přilétáme s plnými břichy a lehce ovíněni. Na druhou stranu byl let velmi nepříjemný kvůli neustálým turbulencím a zneklidňujícím faktem byl i průlet stejným koridorem jako nedávno spadlé letadlo Air Asia.

Singapur nás vítá honosně svou moderní architekturou misící se s chrámy všech možných náboženství. Celé město je neuvěřitelně zelené díky všudypřítomným zahradách a parkům, jež odlehčují jinak zastavěné plochy. Singapur má také jednu z nejvyšších hustot obyvatelstva na světe a jeho obyvatelé se také mohou pyšnit vysokou úrovní života. Je to takový malý asijský zázrak a jsou tu na něj právem hrdí. Velmi rychle se nám podaří rezervovat si odvoz do centra a do našeho hotelu, ze kterého jsme nejdříve lehce zklamaní, protože první pokoj, ve kterém jsme spali se nacházel témeř v podzemí a bez zapnuté klimatizace byl cítit vlhkostí. Na dalsi noci nám bylo slíbeno, že nám pokoj vymění. Vzhledem k ceně (100eur za noc) jsme čekali o něco lepší komfort. Ale nevadí, stejně se brzy vydáváme na průzkum města. Singapur leží témeř na rovníku, podnebí se tak během roku skoro nemění. To znamená, že je neustále vedro a člověk se potí jako prase. Brzy pochopíme, proč místní obyvatelé tak milují klimatizovaná kina a nákupní centra, kterých tu jsou tisíce. Při procházce městem z nich v podstatě ani nemusíte vyjít ven, jsou totiž propojena systémem tunelů a výtahů, rovněž klimatizovaných. Shopping centra jsou ve srovnání s našimi stokrát větší, často je několik pater i v podzemí. Nacházejí se zde i nejznámější singapurské restaurace.

Přemísťujeme se hlavně pěšky, to ale jen do té doby než zjistíme, jak je jednoduché používat singapurské metro. První večer objevujeme historickou čtvrt Kampong Glam, kde se nachází největší a nejaktivnější mešita města. Za zvuků svolávajících k večerní modlitbě se usazujeme v jedné z restaurací a naší první asijskou večeří bude paradoxně turecké jídlo. Singapur je rozčleněn na několik čtvrtí dle kulturního původu obyvatel. Little India, Chinatown a muslimská čtvrť však nepůsobí nijak odděleně a lidé všech možných kultur se nacházejí všude. 

Čínská čtvrt je naší první destinací následující dopoledne. To, že jsme se v ní ocitli, poznáme podle všudypřítomných červených lampionů a trhu, kde se dá koupit úplně všechno za pakatel. Dokonce už se tu dá i něco usmlouvat. Navštívíme několik taoistických chrámů, jež jsou krásně dekorované, a pokračujeme dále do business čtvrti. Tu zase poznáme podle toho, že tu v kavárnách vysedávají expati v oblecích s pohledem fixující displeje svých tabletů a smartphonů. Cena kafe rovněž dosahuje a občas i přesahuje evropské ceny.

Už s lehce bolavými nohama přicházíme k marině, jejíž hlavní atrakcí jsou luxusní hotel Marina Bay Sands a také nejnovější turistické lákadlo Gardens in the Bay. Hotel se nachází ve třech vysokých mrakodrapech, jež jsou na střeše propojeny obří terasou připomínající buď loď a nebo surfařské prkno. Pokud nemáte finanční prostředky na pobyt v hotelu, což byl také náš případ, dá se za poplatek 23$ vyjet výtahem až do posledního patra a obdivovat nádherný výhled na město a na druhý největší přístav na světe. A nebo na to můžete vyzrát jako my a říct, že jdete do baru na drink a tím pádem nemusíte platit vstupné. Jestli si pak nahoře opravdu objednáte drink minimálně za 15$, je už na vás, i přesto, že místní personál vás bude ke konzumaci lehce nabádat.

Po krátkém odpočinku v našem novém hotelovém pokoji jdeme stejně jako většina obyvatel na večeři do jednoho z nákupních center. Hledáme suši, které nakonec po sedmi jízdách různými výtahy nahoru a dolů, najdeme. Výtahy se nesmí podceňovat a je potřeba dobře číst, která patra jsou daným výtahem obsluhována, v některých patrech jsou přestupní stanice na další výtahy, jež jedou zas do úplně jiných pater. No prostě sranda. Ze suši restaurace jsme nadšeni, objednáváme si na IPadu, potvrzujeme naši volbu odesláním objednávky do kuchyně a čekáme. Jídlo nám nepřinese číšník, ale přijede nám přímo ke stolu na miniaturním nákladním vláčku, jehož koleje lemují všechny stoly v restauraci. Po převzetí objednávky stačí zmáčknout tlacitko a vlak se poslušně vrátí zpět do kuchyně.

Následující den ráno se vydáváme do turisticky nezajímavé čtvrti na severu Singapuru, kde se nachází vietnamská ambasáda a kde bychom si rádi vyřídili víza na náš pozdější pobyt v této zemi. Nejdříve to vypadá, že to bude jednoduché, pán nám slibuje, že si víza můžeme vyzvednout druhý den. V okamžiku, kdy nám ovšem sdělí cenu za tuto rychlou službu, naše nadšení opadne. Témeř 200 Eur za jedno vízum s vědomostí, že v ostatních asijských zemích stojí maximálně 50 USD, je opravdu moc. Rozhořčí nás i fakt, že tato cena není nikde zveřejněna, je to cena, kterou nám dotyčný ukázal na kalkulačce a následně ji vynásobil dvěma. Budeme si muset zvykat na asijský styl oceňování a jelikož se na ambasádě nedalo smlouvat, sbalili jsme si zase svoje pasy a vyrazili jsme směr botanická zahrada. Nejdříve jsme ale aplikovali nezdravé množství komářího repelentu, jelikož Singapur je rovněž oblastí mající epidemický stav horečky dengue a od jistého zážitku s touto nemocí, jsou někteří z nás paranoidní.

Botanická zahrada je jednoduše nádherná a to jsme jich na našich cestách viděli už několik. Procházíme se (zvolna, protože je strašné vedro) a obdivujeme. Jedná se prý o nejnavštěvovanější zahradu na světe a určitě si to zaslouží. 

Po cestě zpět do hotelu se procházíme po známe Orchard Road, jež je nákupní tepnou města. Chladíme se v klimatizovaných obchodech a odoláváme nutkání nakupovat, protože by se nám to zkrátka nevešlo do batohu.

Singapur je určitě zajímavou destinací a témeř všichni cestovatelé po jihovýchodní Asii se zde zastavují alespoň na pár dní. Není to levná země a atmosféra je takovým mixem mezi asijskou a západní kulturou, vše zde ale působí velmi harmonicky. Singapur je také známý svými přísnými zákony, které, jak se zdá, všichni dodržují. Je striktně zakázáno jíst nebo pít ve veřejné hromadné dopravě, prodávat a žvýkat žvýkačky nebo nastoupit do metra s tropickým ovocem durian, jež vydává silný zápach. V hlavní špičce se místní poslušně řadí do front při čekání na metro, nikdo si nedovolí předbíhat či někoho postrkovat. Singapuřané jsou rovněž vybaveni nejmodernějšími technologiemi, v metru nikoho neuvidíte s knihou, ale spíše s nejnovějšími modely IPhonů či IPadů. Ženy jsou velmi elegantní a miluji nakupování, značkové oblečení je často doplněno drahou kabelkou a vysokými podpatky. 

Po dlouhém uvažování, kam pojedeme dál, jsme se nakonec rozhodli pro Filipíny. Ve hře byla také Indonésie a Malajsie, které jsme ale nakonec vyloučili kvůli sezónímu monzunu. Letíme tedy do Manily a pokusíme se navštívit několik ostrovů v souostroví Visayas. O tom všem příště...

Po silnici č.1 dále na sever

Máme pocit, že jsme na cestě jen my dva. Mezi roadhousy není kromě pouště nic k vidění a rozptýlení nám poskytují pouze pravidelné zastávky na doplnění benzinu. Cena pohonných hmot roste s tím, jak se vzdalujeme civilizaci, ale i tak zůstává benzin levnější než v Evropě.

S naším novým campervanem jsme spokojeni, žere sice kolem 11 litrů benzinu, ale je pohodlný a praktický. Jsme překvapení koncentrací Francouzů a Němců v kempech a na hlavních turistických atrakcích. K mému pobavení tu v Austrálii mají dost špatnou pověst a jsem ráda, že jako reprezentant České Republiky se za našince nemusím stydět. Češi jsou prý považováni za pracanty, co si nestěžují, Francouzi naopak za lenochy, jimž se stále něco nelíbí. A také prý často kradou v obchodech. (To asi proto, že nepracují :)

Konečně přijíždíme k odbočce směr Shark Bay a Monkey Mia. Shark Bay je se svými 1500 km divokého pobřeží na seznamu světového dědictví UNESCO a je domovem pestrého podmořského života. Monkey Mia je místem známým díky svému unikátnímu projektu, jenž početným turistům přijíždějícím z velké dálky umožňuje velmi blízka setkání s delfíny. Už po několik generací připlouvá každé ráno rodinka delfínů k místní pláži, kde vybrané delfíní samice dostanou každá na snídani 2 ryby. Celý koncept tak trochu odporuje všudypřítomným zákzům "nekrmte wildlife", ale místní rangeři garantují, že delfíni jsou pod přísným dietologickým dohledem, aby nebyly narušeny jejich přirozené lovící pudy a aby neztloustli. Celý rituál probíhá každý den stejně. Delfíni připlouvají k pláži zhruba kolem 7 hodiny ranní (výjimečně se stává, že se neukážou, ale pochoutka v podobě chutné ryby je zpravidla dostatečným lákadlem), ve stejnou dobu už zde postává několik nedočkavých turistů, jež jsou následně rangerem odehnáni dále od pláže, aby delfíny nestresovali. V 7:45 si všichni přítomní (první den se zúčastnilo více než 100 lidí) vyslechnou pravidla chování. Na delfíny se nesmí v žádném případe sahat, při vstupu do vody na sobě nesmíte mít opalovací krém, jenž může být pro zvířata iritující. Delfíni nejsou nijak svoláváni a musí se přiblížit sami. Na krmení bude náhodně vybráno několik šťastlivců, jež budou oprávněni vložit rybu do delfíní tlamy. Dnes je tu s námi opravdu hodně lidí, nemáme tak bohužel štěstí a vybráni nejsme. Zážitek je to zajímavý, delfíni jsou opravdu jen několik metrů od pláže a máme možnost si je prohlédnout zblízka. Během dopoledne pak mohou následovat ještě dvě další krmení, podle toho, jak se delfínům chce zůstat na druhou snídani.

My máme na programu kajak, pronajmeme si ho na celý den a s klobouky na hlavě svižným tempem plujeme podél pobřeží směr François Peron National Park. Je slunečný den a voda je průzračná. Hned na začátku se k nám připojí jeden z delfínů a několikrát nám proplave pod kajakem. Zastavujeme se na jednom z písečných ostrůvků, jenž nám doslova mizí pod nohama, jelikož začíná příliv. Fotíme na samospoušť "skákací fotky" a zachraňujeme náš kajak, který se stoupající hladinou začal odplouvat na širé moře. Jak se vzdalujeme turistické pláži, přibývá mořského života. Vidíme několik druhů rejnoků, malé žraloky, želvy a dokonce jednoho mořského hada, který nás tak překvapil, že ho nestihneme vyfotit. Celý den stravíme na vodě a je to určitě jeden z nejhezčích dnů na západním pobřeží. Při návratu do Monkey Mia vidíme kousek od pláže velký černý stín. Hned se jedeme podívat, co to asi tak může být. Už jsme velmi blízko a říkám Stephovi, že to asi bude žralok, což se potvrdí záhy, když proplouvá kolem. Jsme docela v šoku z jeho velikosti, jelikož byl zhruba stejně dlouhý jako náš kajak a na jeho těle jsme zahlédli světlé skvrny. Ptáme se pána, co nám pronajal kajak, zda ví, co by to mohlo být za druh. Velmi pravděpodobně se jednalo o žraloka tygřího, což se prý občas stává, ale lidem to raději moc neříká, protože se pak bojí na moře. Nicméně se nikdy nestalo, že by žralok zaútočil na člověka, prý mají dostatek potravy v místních vodách. Hmmm, shodli jsme se, že v Monkey Mia se už asi koupat nebudeme, kdyby náhodou potrava došla :). Je už pozdě odpoledne, zůstáváme tedy ještě na jednu noc v místním a jediném kempu, který je narvaný k prasknutí a dlouho do noci hlučný díky skupinám pařícících evropských výrostků. 

Ráno se ještě stavíme na delfíní pláži a máme štěstí, protože delfíni zůstali i na druhou svačinu. Je tu podstatně méně lidí a Steph je vybrán (díky svítivě žlutému házecímu kruhu, co si pověsil kolem krku), aby nakrmil delfína. Máme tak hezké foto na památku.

Zpět na dálnici musíme po stejné cestě, jež nabízí několik nádherných výhledů na Shark Bay a také pláž, na které není písek, ale pouze miliony malinkatých bílých mušliček. Následující destinací vzdálenou několik set kilometrů dále na sever je Coral Bay a Ningaloo Reef. Krajina se už nemění, stále jedeme pouštní stepí, jež občas zdobí vysoká termitiště. Coral Bay je malé pobřežní městečko s krásnou pláží nabízející šnorchlování a procházku ke žraločí "školce", kde se rodí a trénují malí žraloci. I přesto, že se jedná o tzv. reef sharks, kteří nejsou nebezpeční, je jich tu tolik, že se nedoporučuje s nimi plavat. Pozorujeme je tak raději z bezpečné vzdálenosti na pláži. Šnorchlovat na pláži (už bez žraloků) jsme vydrželi jen chvíli, jelikož voda byla překvapivě dost studená. Fouká silný vítr a viditelnost není ideální. Kempy jsou v Coral Bay směšně předražené, ale není jiná možnost, zůstáváme pouze jednu noc. 

Další den už za velkého vedra přijíždíme do města Exmouth, z něhož je to už relativně kousek k Ningaloo Marine Park - korálovému útesu, jenž se rozprostírá na 260 km podél pobřeží a nabízí pestré podmořské aktivity v podobě šnorchlování a potápění. Komu se nechce do vody, může vyrazit na procházku do Cape Range National parku, kde je možné zahlédnout klokany a wallaby. Potápění tentokrát vynecháváme, protože mě bolí ucho a jdeme pouze šnorchlovat do Turqoise Bay. Pod vodou nachytáme dvě želvy, několik rejnoků a stovky barevných rybiček.

Noc strávíme v jednom z kempů národního parku a na pláži si se skleničku vína užíváme jeden z našich posledních západů slunce nad mořem. Ráno se ještě jedem podívat na jeden z kaňonů a následně objevíme nádhernou pláž Sandy Bay, která je tak krásná, že zde zůstaneme celé dopoledne.

A kam pojedeme během dalších dní? To nevíme a musíme se brzy rozhodnout, zda budeme pokračovat na sever a nebo se vrátíme vnitrozemím zpět na jih. Diskutujeme s několika Australany, kteří nás odrazují od návštěvy severu v tomto ročním období. Bude nám prý velké vedro, brzy začíná tzv. Wet - období dešťů a počet much, které jsme viděli na západním pobřeží, je zanedbatelný ve srovnání s tím, co nás čeká na severu. Na programu na dalších pár dní máme Karijini National Park. Nejdříve však musíme ujet nějakých 400km, což už nás ale vůbec nijak nerozhází. Na místní vzdálenosti jsme si zvykli, i na to, že za celý den jízdy potkáme pouze pět protijedoucích aut...

Půlroční report

Solidárně se všemi našimi pracujícími čtenáři jsme si řekli, že bychom vám měli odprezentovat alespoň jakousi bilanci uplynulého půlroku, abyste si nemysleli, že se jen flákáme na plážích a usrkáváme koktejly s deštníčkem. Naplnila se naše očekávání? Baví nás to ještě? Nechceme se už vrátit domů? Nemáme hlad? Máme peníze? Nechceme se navzajém zardousit poté, co jsme spolu strávili 6 měsíců nonstop? Co nám chybí a bez čeho se naopak obejdeme? Co se nám nejvíc líbilo? Změnila nás naše cesta? To vše se dozvíte v následujícím článku!

Na začátek několik numerických údajů:

- navštívili jsme 5 zemí (USA, Japonsko, Nový Zéland, Francouzskou Polynésii a Austrálii)

- autem jsme ujeli více než 28 000 km (road-trip v USA, Novém Zélandu a částečně Austrálii)

- osmnáctkrát jsme letěli letadlem

- utratili jsme zhruba 20 000 EUR (včetně letenek)

- nejdražší zemí je zatím Austrálie s průměrným výdajem 200 AUD/den (asi 140Eur - zahrnut je pronájem auta, benzin, jídlo, ubytováni)

- obdivovali jsme přírodní krásy ve více než třiceti národních parcích

- chytili jsme jeden virus dengue a doufáme, že zůstaneme u tohoto počtu

S potěšením mohu hned na začátku konstatovat, že tato cesta je opravdovým splněným snem. Viděli jsme nádherná místa na Zemi, poznali jsme milé lidi různých kultur, ochutnali jsme výborné lokální speciality, vína a piva, vzdělali jsme se v oblasti fauny, flóry a geologie (zejména ty sopky nás doprovázely témeř všude) a naučili jsme se jezdit vlevo.

Stále nás to objevování baví a těšíme se do Asie, kde nás čeká asi větší kulturní šok než v zemích, které jsme navštívili doteď. Kromě Japonska jsme objevovali země, jež jsou velmi blízké naší kultuře, a neměli jsme problém se dorozumět.

Zatím je ještě brzy na vytváření seznamů toho, co se nám líbilo nejvíce, i když upřímně pochybuju, že se nám to vůbec podaří. Každá země je unikátní a bude určitě těžké najít jednoznačné favority (i když lagunu na Bora Bora už asi nic neporazí).
Nejtěžším obdobím byla určitě ta moje slavná dengue, ze které jsem se už úplně vzpamatovala, ale znovu bych ji rozhodně prožít nechtěla. Strach budu mít v Asii, kde komáře přenášejí další nemoci jako je např, malárie.

Očekávání versus realita

Cesta kolem světa je fyzicky náročná, to jsme si asi úplně při plánování itineráře plně neuvědomili. Projevilo se to zatím zejména v USA, kde jsme byli po každém dni objevování a řízení velmi unavení. Zpomalili jsme následně tempo a řekli si, že stejně jako během běžného pracovního týdne bychom měli  mít něco jako víkend a odpočívat. Toto pravidlo dodržujeme i nyní v Austrálii a cítíme se mnohem lépe. Občas je lehce frustrující (zejména pro Stepha) vědomost, že v daném regionu existuje spousta míst k vidění, je ale jasné, že nemůžeme navštívit všechno. Paradoxně bychom během této témeř roční dovolené potřebovali více času. Jinak musíme říct, že jsme ani příliš očekávání neměli a naše prožitky a zážitky bereme spíše tak, jak přicházejí. Konzultujeme samozřejmě pravidelně průvodce a blogy, abychom něco důležitého neprošvihli.

Počasí

Od odjezdu v podstatě následujeme léto a to se nám moc líbí. Shodli jsme se, že sluneční svit určitě ovliňuje i lidské chování a v prosluněných státech jako jsou Hawaii či Polynésie jsme poznali jedny z nejmilejších lidí. Nejtepleji nám bylo v USA a v Austrálii v pouštních oblastech, kde teploty přesahovaly 40 stupňů. Největší zima byla naopak na Zélandu, kdy nám v noci i výjimečně mrzlo.

Věci

Tím myslím obecně všechny věci, jež denně používáme. Upřímně jsem si myslela, že mi budou ty moje chybět příšerně. K mému překvapení jsem si na ty zabalené krabice, co zůstaly v Paříži, ani nevzpomněla. Během této cesty jsem si uvědomila, že člověk si vystačí s málem a to všechno, co během života nakumulujeme ve skříních a následně přesuneme do sklepa, opravdu není nezbytné. To ovšem neznamená, že si občas neuděláme radost v podobě menšího nákupu nového trička nebo suvenýru. 

Co nám chybí?

Nejvíce nám chybíte vy - naše rodiny a přátelé. Během našich cest poznáváme hodně lidí, ale setkání jsou většinou velmi krátká. Některá z nich nám ale utkvěla v paměti a doufáme, že udržíme kontakt i nadále. Někdy nám chybí bežné aktivity jako jít do kina nebo na nákupy. Občas se nám nechce nic navštěvovat, a tak zaparkujeme náš campervan na nějakém pěkném místě a čteme si, nebo píšeme blog. Od té doby, co máme campervan, oceňujeme možnost si uvařit, co chceme. Náročnější to bylo např. v USA, kdy jsme byli odkázáni na restaurace či fastfoody.

Stále spolu

Ano, i po šesti měsících, kdy jsme se v podstatě za celou dobu neopustili, se stále máme rádi :) Máme samozřejmě jiný každodenní rytmus a v rámci plánování naší cesty jsme oba museli udělat pár kompromisů, ale obecně můžeme konstatovat, že sdílíme nadšení pro stejné aktivity a že to tak snad bude i nadále. 

Rozpočet

Zatím dobrý, ale to, že naši cestu můžeme nazývat čtyřhvězdičkovou, je i díky štědré podpoře našich rodin, za což jim ještě mnohokrát poděkujeme. Měli jsme samozřejmě našetřeno dopředu a snažíme se šetřit na každodenních výdajích, abychom si pak mohli dopřát luxus například v podobě přeletu helikoptérou nad Velkým korálovým útesem. 

A jestli jsme se změnili fyzicky? Jeden z nás trochu ano, jellikož si nechává růst vlasy a když se nepotápí i vousy, což ostatně můžete posoudit na následující fotce :)

Vyrážíme do outbacku

Perth

Po třech příjemných dnech strávených v Perthu, jenž nás nadchl, se už těšíme na tu pravou Austrálii, o které všichni mluví. Počasí je přívětivé, kolem 25 stupňů, doufáme, že už nám nebude zima jako na Zélandu. Ráno vyzvedáváme náš nový campervan na pobočce Britzu. Auto je menší (ale výrazně dražší) než to, co jsme měli na Novém Zélandu, jsem zvědavá, jak se tam vejdeme. Vypadá ale opravdu roztomile a připomíná nám autíčko z nějaké stavebnice. Když jsou všechna zavazadla zabezpečena a jsme připraveni k výjezdu, Steph se ptá, kam jedem. Já říkám, že nevím a že třeba na sever. Tak jo! Z toho si můžete vyvodit, že náš itinerář v Austrálii není úplně pevně daný. Víme, že máme 35 dní na to, abychom dojeli do Alice Springs - města ve středu tohoto velkého kontinentu.

Předměstí Perthu na severu jsou idylická s velkými vilami, parky a dlouhými písečnými plážemi. Rychlý rozvoj tohoto regionu je patrný na každém kroku, stovky domů jsou rozestavěné a cedulí lákajících na prodej parcel s výhledem na oceán je nespočet.

Jelikož moc netušíme, kam vlastně jedeme, zastavujeme se v prvním národním parku po cestě - Yanchep National park. Během návštěvy se seznámíme s nejotravnějším místním zvířetem - australskou mouchou. Už jsme o nich slyšeli, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neuvěří. Normální evropská moucha to většinou po několika ráznějších máchnutí rukou vzdává a dále vás neobtěžuje. To australská moucha je mnohem vytrvalejší a také jaksi lepivější. Vyhledává také zejména místa jako jsou nosní dírky, uši, případně oči, což oběti často způsobí záchvat zuřivosti následovaný intenzivním máváním všech končetin. To je ale neodradí...mouchy se vyskytují témeř všude, někde více, někde méně a záleží prý na sezóně. Odhánění much je pro Austrálii tak typické, že se mu dokonce říká australský pozdrav, jelikož občas není zřejmé, zda vás určitá osoba zdraví či pouze bojuje s hmyzem. Při nejbližší příležitosti si koupíme síťky na obličej. V parku však také uvidíme naše první klokany a jednoho dokonce s plnou kapsou a vykukující hlavou malého klokánka. V jiné sekci máme pak za úkol najít deset koal, což se nám nepovede a ať počítáme, jak chceme, máme jich jen devět. I tak jsme na sebe pyšní, jelikož skupina důchodců před námi našla pouze dvě.

Při krátké procházce lesem nadskakujeme při každém šustnutí a poté, co jsme si přečetli o nejnebezpečnějších australských živočiších, očekáváme útoky jedovatých hadů zespodu, obřích pavouků ze stromů a velkého bílého žraloka z jezírka. Budeme se muset trochu uklidnit, pokud chceme v této zemi cestovat dva a půl měsíce.

     

Yanchep NP

Yanchep NP

Krajina se severně od Perthu rychle změnila v poušť. Kladli jsme si otázku, jak poznáme, zda už v tom pověstném outbacku vlastně jsme. Nakonec jsme se shodli na definici, že jakmile počet zahlédnutých klokanů za den přesáhne počet protijedoucích aut, jež během jízdy potkáte, je možné považovat tuto oblast za outback. Dalším vodítkem může být fakt, že vidíte tak málo jiných aut, že se s každým zdravíte mávnutím ruky. Na cestě také potkáváme tzv. Road trains, jež jsou pro Austrálii typické. Jedná se o dlouhatánské kamiony s několika přívěsy dosahující délky několika desítek metrů. Tyto silniční vlaky jsou hlavním nebezepečím pro hloupé klokany, kteří mají ve zvyku se zejména v noci zastavovat na silnici a nehybně zírat do přibližujících se světel. Teprve až po pár dnech jízdy si zvykáme na to, že jsou silnice často lemovány jejich mrtvými těly :( Snažíme se také úplně eliminovat jízdu za tmy, protože nám v případe nehody neplatí pojištění (dle smlouvy můžeme řídit pouze mezi východem a západem slunce).

Přijíždíme do kempu blízko Pinnacles National Park, na jehož průzkum se vydáváme hned brzy ráno. Věděli jsme, že se ma jednat o jakési vapencové útvary, ale nečekali jsme, že jich bude tolik a že některé budou velmi velmi vysoké. Existuje několik teorií, jak tyto stalagmity vznikly, ale vědci přiznávají, že tedy úplně přesně neví (to už je podruhé, co nás vědci zklamali, nejdřív se nedozvíme, jak vznikly palačinkové skály na Novém Zélandu a teď tohle). Parkem se dá projet autem, určitě ale stojí za to se projít pěšky a vyfotit se mezi monolity. Park je nejkrásnější buď brzy ráno a nebo během západu slunce, kdy se vám budou hezky fotit dlouhé stíny a světlo je ideální.

Pinnacles NP

Pokračujeme po pobřežní cestě na sever a užíváme si krásné výhledy na oceán. Dnes budeme spát hned u pláže, kam se na nás večer připlujou podívat delfíni a zůstanou s námi až do západu slunce.

Západní pobřeží Austrálie je velmi nedotčené a divoké. Stačí odbočit z hlavní silnice a často se nám povede najít liduprázdné překrásné pláže. U jedné z nich se zastavujeme a grilujeme steak. Australané jsou opravdoví experti na barbecue a v podstatě po celé zemi mají v každém parku či odpočívadle k dispozici veřejné grily, které nejen že fungují, ale jsou většinou i velmi čisté. Tímto konceptem jsme hned od začátku nadšeni a na našich cestách se témeř denně zastavujeme na oběd a opekáme, co se dá. Našim dnešním cílem je Kalbarri National park. Po cestě ještě stihneme obdivovat růžové jezero u Port Gregory, jenž je růžové díky nějaké speciální (asi růžové) bakterii. 

Kalbarri národní park je rozdělen do dvou velkých sekcí. Ta první, kam přijíždíme později odpoledne, je pobřežní a je známá pro své vysoké útesy a skryté pláže mezi nimi. Je tu několik kratších stezek, jež nám umožní vyfotit tuto dramatickou scenérií. V sezóně je možné pozorovat velryby, které se v zimě hromadně přesunují na sever do teplejších vod a na léto se zase vracejí k Antarktidě. Velrybí sezóna už ale končí a ani s dalekohledem žádnou v rozbouřeném moři nespatříme. Podaří se nám ale opět zahlédnout delfíny, je jich dokonce několik desítek a jejich ploutve se pravidelně vynořují z velkých vln.

Kalbarri NP

Drouhou část parku si necháváme na následující den a jdeme se ubytovat do kempu v městečku Kalbarri. Steph je aktivní a jde ještě běhat a přiznává se, že celou dobu běžel s velkou větví v ruce, jelikož se na pěšině vyskytovaly zvláštní stopy a měl strach, aby na něj odněkud nevyskočilo nějaké nebezpečné zvíře. V noci se zase při cestě na toalety malém srazí s klokanem, který se ale určitě lekl více než on a odskákal vyděseně pryč.

Od začátku našeho výjezdu řešíme problém s alkoholem. Ne, že by se z nás stali alkoholici, naopak náš problém je ten, že nevíme, kde alkohol koupit, a tak nedobrovolně už několik dní abstinujeme. V běžném supermarketu se koupit nedá, ptáme se tedy pokladní, kde bychom mohli sehnat víno. V Austrálii se totiž alkohol dá sehnat pouze ve specializovaných bottle shopech a nebo také v hotelích, pokud mají správnou licenci. Paní pokladní se na nás dívá podezřívavě, jelikož je 9 hodin ráno. Jejich systém považujeme za neefektivní, protože občanku po nás nikdo nechtěl a australská mládež nám i tak připadá dost často ožralá a my (co pít už umíme) trpíme, když si nemůžeme dát skleničku vína během "Apera".

Kalbarri NP

Kalbarri NP

Tankujeme plnou nádrž, což bude jedna z našich nejčastějších aktivit během pobytu v outbacku. Vzhledem k tomu, že zpravidla jsou benzinky od sebe vzdáleny více než 200km, není dobré riskovat, že uvízneme někde uprostřed pouště a budeme čekat několik hodin na další projíždějící auto. 

Druhá oblast národního parku se nachází ve vnitrozemí a nabízí pěkné výhledy na několik menších kaňonů, v nichž se klikatí momentálně napůl vyschlé říčky. Je vedro a mouchy začínají být nesnesitelné. Ale jelikož máme rádi výzvy, vydáváme se na osmikilometrový pochod dolů do kaňonu vybaveni hojnými zásobami vody. Kaňon nám připomíná zmenšenou verzi toho, co jsme viděli v USA. Nahoru se nám samozřejmě jde hůře a kvůli mouchám jsme na hranici zbláznění se. Opravdu si budeme muset koupit síťky, dle Murphyho zákonů by mouchy měly zmizet, jakmile je budeme mít....a nebo taky ne.

Wanaka - Queenstown - Milford Sound - Mt.Cook - Christchurch

Poslední noc na západním pobřeží jsme strávili v kempu u liduprázdné pláže pokryté kmeny vyplavených stromů, jež nám navečer nabídla představení v podobě západu slunce hrajícího všemi odstíny oranžové a červené. 

Už se ale těšíme na hory a další den se po dvou hodinách cesty zastavujeme v městečku Wanaka, jemuž dominuje rozlehlé tmavěmodré jezero a pohoří s hlavním vrcholem Mt. Aspiring, kterému jsme říkali Mt. Aspirin. Odpolední procházka kolem Diamond Lake nás navnadí na zítřejší program, kdy se hodláme vydat k ledovci Rob Roy Glacier. Budíme se brzy a dobrodružství začíná překvapivě již na cestě. Ke startovnímu bodu stezky se totiž jede po štěrkové cestě, jež je navíc křížována horskými potůčky. Předchozí den jsem se informovala ve visitor centru, kde mi bylo sděleno, že cesta je pravděpodobně průjezdná i naším autem, ale že to nemohou garantovat. Navíc jsme si nějak příliš neuvědomili, že se vzdalujeme veškeré civilizaci a už na cestě tam nemáme skoro benzín. Nakonec těch 9 říček úspěšně (s jedním zadrhnutím) přebrodíme a s benzínem vystačíme.

Stezka začíná relativně zvolna v táhlém ledovcovém údolí, kde se kolem nás na zelených loukách pasou stáda krav a obklopují nás horské vrcholy pokryté pozdním jarním sněhem. No, jako bychom se ocitli na typické novozélandské pohlednici. Obtížnější část nás čeká v druhé polovině, kdy cesta strmě stoupá a lemuje rozbouřený potok, jehož zdrojem je rychle tající sníh a led z ledovce. První pohled na ledovec Rob Roy je dostatečnou odměnou. Ze všech stran zurčí voda a z ledovce se v pravidelných intervalech odlamují kusy ledu. Jeden z padajicích kusů je obří a způsobí hlasitou ozvěnu v celém údolí, nestihneme však včas zapnout kameru, abychom natočili spuštěnou lavinu. Obklopeni touto krásnou podívanou sežereme sáček brambůrek a posilněni se vydáváme na cestu zpět, jež už naštěstí jen klesá. Modlíme se, aby nám vystačil benzin na cestu zpět, ale dobře to nakonec dopadne!

Večer přijíždíme do Queenstownu, kde si užíváme časově neomezenou teplou sprchu, a jdeme ochutnat pověstný Fergburger, o němž se mluví snad v každém průvodci. Musíme potvrdit, že je opravdu výborný.

Bedlivě sledujeme předpověď počasí a snažíme se přizpůsobit náš výlet do Milford Sound, kde prší více než 250 dní v roce. To se nám nakonec povede a můžeme tak ráno obdivovat nádherné údolí naplněné bílými mraky a připomínající scenérie z filmu Avatar. Nad námi se tyčí zasněžené vrcholy, vodopádů jsou tu tisíce a my nevíme, co dřív fotit. Cesta vedoucí k fjordu je určitě jednou z nejkrásnějších, co jsme zatím viděli. Jako všichni návštěvníci jsme si rezervovali exkurzi na lodi, jež nám umožní lépe prozkoumat tento krásný výtvor přírody. Na lodi fouká příšerný vítr a jelikož není hlavní sezóna, je nás tu všeho všudy asi dvacet i s posádkou. Vyhlížíme delfíny, ti nás ale tentokrát nedoprovazí, fotíme tak alespoň ospalé tuleně, jež vypadají, že jsou na turisty očumující je z lodí více než zvyklí. Odpoledne už zas jedeme zpět a neskončíme nikde jinde než v Queenstownu ve Fergburgeru (fakt jsou to dost dobrý burgery).

Na další dny jsme si naplánovali návštěvu národního parku Mt.Cook. Vlastně jsme ani moc nevěděli, že tam pojedeme, ale z dálky se nám nejvyšší vrchol Nového Zélandu líbil natolik, že jsme ho nemohli vynechat. Nechystali jsme se sice na něj vylézt (to se provádí pouze na konci léta, výstup trvá několik dni a je potřeba mít zkušenost se šplháním na ledovce a veškeré alpinistické vybavení), ale park nabízí několik kratších treků, jež vás za vaši námahu odmění nezapomenutelnými scenériemi. 

Fotky budou asi tentokrát lepším vypravěčem, za dva dny jsme viděli několik ledovců, Mt.Cook z několika různých úhlů a až neuvěřitelně tyrkysové jezero Pukaki.

Nechce se nám z této oblasti dojíždět, ale čas nás tlačí a za pár dní musíme být v Christchurchi.

Když už jsme na cestě ven z parku, zastavujeme se ještě v jedné firmě nabízející lety helikoptérou. Už ani nedoufáme, že by nám mohli nabídnout něco, co by se vešlo do našeho rozpočtu, a tak jde Steph vyjednávat sám a já čekám v autě. Vrací se s úsměvem na tváři a sděluje mi, že se mu podařilo usmlouvat poloviční cenu poté, co se tvářil znechuceně na bežné ceny. Pod podmínkou, že tuto informaci nesdělíme lidem, co s námi poletí, můžeme se těšit na 45 minut letu. Myslíme si, že nám levnější cenu nabídli proto, že už naplnili minimalní kvótu čtyř osob na helikoptéru a měli jsme štěstí, že jsme se šli zeptat ve správný čas. Zážitek je to jedinečný, start je dost adrenalinový, ale následný let probíhá až na několik menších poryvů větru velmi hladce. Pan pilot nás informuje o tom, jak se jim zmenšují ledovce a o výstupu na Mt.Cook, jež dominuje údolí. Na 5 minut také přistáváme na sněhu na jednom z vrcholů, abychom se mohli s tou nádherou vyfotit.

Oblast Fiordlandu a Mt.Cook National Park se nakonec pro svou krásu a nedotčenost staly našimi nejoblíbenějšími místy na Zélandu. Kvůli přetrvávajícímu sněhu v tomto období jsme se bohužel nemohli vydat na pověstný Milford trek, ušli jsme alespoň jednu etapu Keplerova treku. Great Walks tak zůstávají na našem seznamu a možná se nám někdy podaří některé z nich absolvovat.

Poslední dva dny trávíme na cestě do města Christchurch, zastavujeme se však ještě na jednu noc na poloostrově Akaroa, kde se témeř cítíme jako doma ve Francii, jelikož zde kdysi bývala francouzská rybářská vesnice. Na oběd se tak můžeme zajít do brasserie a zbytek odpoledne věnujeme psaní pohledů a blogu, což jsme v poslední době dost zanedbávali.

Christchurch je naší poslední zastávkou před odletem zpět do Aucklandu, odkud se pak přemístíme do země klokanů. Christchurch byl v roce 2011 zasažen velmi silným zemětřesením a následky jsou stále velmi patrné. Většina budov je v rekonstrukci, spousta jich ale musela být úplně stržena kvůli špatné statice. Město tak působí dost prázdně a jako jedno velké staveniště. Místní jsou však velmi optimističtí a i ti, co přišli o své domovy, se sem vracejí. Po třech týdnech v campervanu jsme docela nadšení z toho, že spíme zase v normální posteli, kterou nemusíme nijak skládat a užíváme si městské aktivity. Z Christchurche nám letí následující den letadlo do Aucklandu, kde se na dvě noci vrátíme do nám známého a nyní již i oblíbeného hotelu Shakespeare (pozorný čtenář ví, že se jedná o stejný hotel, kde jsem onemocněla horečkou dengue). Tentokrát jsem ve formě, můžu si tak naplno užívat místní pivovar:)

Pobyt na Zélandu hodnotíme zpětně velmi pozitivně. Zalíbilo se nám i cestování v campervanu, těšíme se tak na pokračování v Austrálii.