Singapur - naše vstupní brána do Asie

Po delší době zdravime naše čtenáře. Zbývající články o Austrálii jsou stále ve zpracování, od chvíle, co jsme přijeli do Asie máme kvůli častým přesunům ještě méně času, ale vše je poctivě zaznamenáno v mém deníku. 

Po úspěšném road tripu v Austrálii a příjemných (a lehce alkoholově náročných) oslavách nového roku nasedáme na palubu letadla Singapore airlines a po 8 hodinách velmi turbulentního letu dosedáme na letišti Changi a zahajujeme tak poslední velkou etapu naší cesty. Singapore airlines byly zatím jednoznačně nejlepšími aerolinkami, se kterými jsme letěli. Neustále nás něčím cpali a nabízeli nám různé drinky, do Singapuru tak přilétáme s plnými břichy a lehce ovíněni. Na druhou stranu byl let velmi nepříjemný kvůli neustálým turbulencím a zneklidňujícím faktem byl i průlet stejným koridorem jako nedávno spadlé letadlo Air Asia.

Singapur nás vítá honosně svou moderní architekturou misící se s chrámy všech možných náboženství. Celé město je neuvěřitelně zelené díky všudypřítomným zahradách a parkům, jež odlehčují jinak zastavěné plochy. Singapur má také jednu z nejvyšších hustot obyvatelstva na světe a jeho obyvatelé se také mohou pyšnit vysokou úrovní života. Je to takový malý asijský zázrak a jsou tu na něj právem hrdí. Velmi rychle se nám podaří rezervovat si odvoz do centra a do našeho hotelu, ze kterého jsme nejdříve lehce zklamaní, protože první pokoj, ve kterém jsme spali se nacházel témeř v podzemí a bez zapnuté klimatizace byl cítit vlhkostí. Na dalsi noci nám bylo slíbeno, že nám pokoj vymění. Vzhledem k ceně (100eur za noc) jsme čekali o něco lepší komfort. Ale nevadí, stejně se brzy vydáváme na průzkum města. Singapur leží témeř na rovníku, podnebí se tak během roku skoro nemění. To znamená, že je neustále vedro a člověk se potí jako prase. Brzy pochopíme, proč místní obyvatelé tak milují klimatizovaná kina a nákupní centra, kterých tu jsou tisíce. Při procházce městem z nich v podstatě ani nemusíte vyjít ven, jsou totiž propojena systémem tunelů a výtahů, rovněž klimatizovaných. Shopping centra jsou ve srovnání s našimi stokrát větší, často je několik pater i v podzemí. Nacházejí se zde i nejznámější singapurské restaurace.

Přemísťujeme se hlavně pěšky, to ale jen do té doby než zjistíme, jak je jednoduché používat singapurské metro. První večer objevujeme historickou čtvrt Kampong Glam, kde se nachází největší a nejaktivnější mešita města. Za zvuků svolávajících k večerní modlitbě se usazujeme v jedné z restaurací a naší první asijskou večeří bude paradoxně turecké jídlo. Singapur je rozčleněn na několik čtvrtí dle kulturního původu obyvatel. Little India, Chinatown a muslimská čtvrť však nepůsobí nijak odděleně a lidé všech možných kultur se nacházejí všude. 

Čínská čtvrt je naší první destinací následující dopoledne. To, že jsme se v ní ocitli, poznáme podle všudypřítomných červených lampionů a trhu, kde se dá koupit úplně všechno za pakatel. Dokonce už se tu dá i něco usmlouvat. Navštívíme několik taoistických chrámů, jež jsou krásně dekorované, a pokračujeme dále do business čtvrti. Tu zase poznáme podle toho, že tu v kavárnách vysedávají expati v oblecích s pohledem fixující displeje svých tabletů a smartphonů. Cena kafe rovněž dosahuje a občas i přesahuje evropské ceny.

Už s lehce bolavými nohama přicházíme k marině, jejíž hlavní atrakcí jsou luxusní hotel Marina Bay Sands a také nejnovější turistické lákadlo Gardens in the Bay. Hotel se nachází ve třech vysokých mrakodrapech, jež jsou na střeše propojeny obří terasou připomínající buď loď a nebo surfařské prkno. Pokud nemáte finanční prostředky na pobyt v hotelu, což byl také náš případ, dá se za poplatek 23$ vyjet výtahem až do posledního patra a obdivovat nádherný výhled na město a na druhý největší přístav na světe. A nebo na to můžete vyzrát jako my a říct, že jdete do baru na drink a tím pádem nemusíte platit vstupné. Jestli si pak nahoře opravdu objednáte drink minimálně za 15$, je už na vás, i přesto, že místní personál vás bude ke konzumaci lehce nabádat.

Po krátkém odpočinku v našem novém hotelovém pokoji jdeme stejně jako většina obyvatel na večeři do jednoho z nákupních center. Hledáme suši, které nakonec po sedmi jízdách různými výtahy nahoru a dolů, najdeme. Výtahy se nesmí podceňovat a je potřeba dobře číst, která patra jsou daným výtahem obsluhována, v některých patrech jsou přestupní stanice na další výtahy, jež jedou zas do úplně jiných pater. No prostě sranda. Ze suši restaurace jsme nadšeni, objednáváme si na IPadu, potvrzujeme naši volbu odesláním objednávky do kuchyně a čekáme. Jídlo nám nepřinese číšník, ale přijede nám přímo ke stolu na miniaturním nákladním vláčku, jehož koleje lemují všechny stoly v restauraci. Po převzetí objednávky stačí zmáčknout tlacitko a vlak se poslušně vrátí zpět do kuchyně.

Následující den ráno se vydáváme do turisticky nezajímavé čtvrti na severu Singapuru, kde se nachází vietnamská ambasáda a kde bychom si rádi vyřídili víza na náš pozdější pobyt v této zemi. Nejdříve to vypadá, že to bude jednoduché, pán nám slibuje, že si víza můžeme vyzvednout druhý den. V okamžiku, kdy nám ovšem sdělí cenu za tuto rychlou službu, naše nadšení opadne. Témeř 200 Eur za jedno vízum s vědomostí, že v ostatních asijských zemích stojí maximálně 50 USD, je opravdu moc. Rozhořčí nás i fakt, že tato cena není nikde zveřejněna, je to cena, kterou nám dotyčný ukázal na kalkulačce a následně ji vynásobil dvěma. Budeme si muset zvykat na asijský styl oceňování a jelikož se na ambasádě nedalo smlouvat, sbalili jsme si zase svoje pasy a vyrazili jsme směr botanická zahrada. Nejdříve jsme ale aplikovali nezdravé množství komářího repelentu, jelikož Singapur je rovněž oblastí mající epidemický stav horečky dengue a od jistého zážitku s touto nemocí, jsou někteří z nás paranoidní.

Botanická zahrada je jednoduše nádherná a to jsme jich na našich cestách viděli už několik. Procházíme se (zvolna, protože je strašné vedro) a obdivujeme. Jedná se prý o nejnavštěvovanější zahradu na světe a určitě si to zaslouží. 

Po cestě zpět do hotelu se procházíme po známe Orchard Road, jež je nákupní tepnou města. Chladíme se v klimatizovaných obchodech a odoláváme nutkání nakupovat, protože by se nám to zkrátka nevešlo do batohu.

Singapur je určitě zajímavou destinací a témeř všichni cestovatelé po jihovýchodní Asii se zde zastavují alespoň na pár dní. Není to levná země a atmosféra je takovým mixem mezi asijskou a západní kulturou, vše zde ale působí velmi harmonicky. Singapur je také známý svými přísnými zákony, které, jak se zdá, všichni dodržují. Je striktně zakázáno jíst nebo pít ve veřejné hromadné dopravě, prodávat a žvýkat žvýkačky nebo nastoupit do metra s tropickým ovocem durian, jež vydává silný zápach. V hlavní špičce se místní poslušně řadí do front při čekání na metro, nikdo si nedovolí předbíhat či někoho postrkovat. Singapuřané jsou rovněž vybaveni nejmodernějšími technologiemi, v metru nikoho neuvidíte s knihou, ale spíše s nejnovějšími modely IPhonů či IPadů. Ženy jsou velmi elegantní a miluji nakupování, značkové oblečení je často doplněno drahou kabelkou a vysokými podpatky. 

Po dlouhém uvažování, kam pojedeme dál, jsme se nakonec rozhodli pro Filipíny. Ve hře byla také Indonésie a Malajsie, které jsme ale nakonec vyloučili kvůli sezónímu monzunu. Letíme tedy do Manily a pokusíme se navštívit několik ostrovů v souostroví Visayas. O tom všem příště...

Po silnici č.1 dále na sever

Máme pocit, že jsme na cestě jen my dva. Mezi roadhousy není kromě pouště nic k vidění a rozptýlení nám poskytují pouze pravidelné zastávky na doplnění benzinu. Cena pohonných hmot roste s tím, jak se vzdalujeme civilizaci, ale i tak zůstává benzin levnější než v Evropě.

S naším novým campervanem jsme spokojeni, žere sice kolem 11 litrů benzinu, ale je pohodlný a praktický. Jsme překvapení koncentrací Francouzů a Němců v kempech a na hlavních turistických atrakcích. K mému pobavení tu v Austrálii mají dost špatnou pověst a jsem ráda, že jako reprezentant České Republiky se za našince nemusím stydět. Češi jsou prý považováni za pracanty, co si nestěžují, Francouzi naopak za lenochy, jimž se stále něco nelíbí. A také prý často kradou v obchodech. (To asi proto, že nepracují :)

Konečně přijíždíme k odbočce směr Shark Bay a Monkey Mia. Shark Bay je se svými 1500 km divokého pobřeží na seznamu světového dědictví UNESCO a je domovem pestrého podmořského života. Monkey Mia je místem známým díky svému unikátnímu projektu, jenž početným turistům přijíždějícím z velké dálky umožňuje velmi blízka setkání s delfíny. Už po několik generací připlouvá každé ráno rodinka delfínů k místní pláži, kde vybrané delfíní samice dostanou každá na snídani 2 ryby. Celý koncept tak trochu odporuje všudypřítomným zákzům "nekrmte wildlife", ale místní rangeři garantují, že delfíni jsou pod přísným dietologickým dohledem, aby nebyly narušeny jejich přirozené lovící pudy a aby neztloustli. Celý rituál probíhá každý den stejně. Delfíni připlouvají k pláži zhruba kolem 7 hodiny ranní (výjimečně se stává, že se neukážou, ale pochoutka v podobě chutné ryby je zpravidla dostatečným lákadlem), ve stejnou dobu už zde postává několik nedočkavých turistů, jež jsou následně rangerem odehnáni dále od pláže, aby delfíny nestresovali. V 7:45 si všichni přítomní (první den se zúčastnilo více než 100 lidí) vyslechnou pravidla chování. Na delfíny se nesmí v žádném případe sahat, při vstupu do vody na sobě nesmíte mít opalovací krém, jenž může být pro zvířata iritující. Delfíni nejsou nijak svoláváni a musí se přiblížit sami. Na krmení bude náhodně vybráno několik šťastlivců, jež budou oprávněni vložit rybu do delfíní tlamy. Dnes je tu s námi opravdu hodně lidí, nemáme tak bohužel štěstí a vybráni nejsme. Zážitek je to zajímavý, delfíni jsou opravdu jen několik metrů od pláže a máme možnost si je prohlédnout zblízka. Během dopoledne pak mohou následovat ještě dvě další krmení, podle toho, jak se delfínům chce zůstat na druhou snídani.

My máme na programu kajak, pronajmeme si ho na celý den a s klobouky na hlavě svižným tempem plujeme podél pobřeží směr François Peron National Park. Je slunečný den a voda je průzračná. Hned na začátku se k nám připojí jeden z delfínů a několikrát nám proplave pod kajakem. Zastavujeme se na jednom z písečných ostrůvků, jenž nám doslova mizí pod nohama, jelikož začíná příliv. Fotíme na samospoušť "skákací fotky" a zachraňujeme náš kajak, který se stoupající hladinou začal odplouvat na širé moře. Jak se vzdalujeme turistické pláži, přibývá mořského života. Vidíme několik druhů rejnoků, malé žraloky, želvy a dokonce jednoho mořského hada, který nás tak překvapil, že ho nestihneme vyfotit. Celý den stravíme na vodě a je to určitě jeden z nejhezčích dnů na západním pobřeží. Při návratu do Monkey Mia vidíme kousek od pláže velký černý stín. Hned se jedeme podívat, co to asi tak může být. Už jsme velmi blízko a říkám Stephovi, že to asi bude žralok, což se potvrdí záhy, když proplouvá kolem. Jsme docela v šoku z jeho velikosti, jelikož byl zhruba stejně dlouhý jako náš kajak a na jeho těle jsme zahlédli světlé skvrny. Ptáme se pána, co nám pronajal kajak, zda ví, co by to mohlo být za druh. Velmi pravděpodobně se jednalo o žraloka tygřího, což se prý občas stává, ale lidem to raději moc neříká, protože se pak bojí na moře. Nicméně se nikdy nestalo, že by žralok zaútočil na člověka, prý mají dostatek potravy v místních vodách. Hmmm, shodli jsme se, že v Monkey Mia se už asi koupat nebudeme, kdyby náhodou potrava došla :). Je už pozdě odpoledne, zůstáváme tedy ještě na jednu noc v místním a jediném kempu, který je narvaný k prasknutí a dlouho do noci hlučný díky skupinám pařícících evropských výrostků. 

Ráno se ještě stavíme na delfíní pláži a máme štěstí, protože delfíni zůstali i na druhou svačinu. Je tu podstatně méně lidí a Steph je vybrán (díky svítivě žlutému házecímu kruhu, co si pověsil kolem krku), aby nakrmil delfína. Máme tak hezké foto na památku.

Zpět na dálnici musíme po stejné cestě, jež nabízí několik nádherných výhledů na Shark Bay a také pláž, na které není písek, ale pouze miliony malinkatých bílých mušliček. Následující destinací vzdálenou několik set kilometrů dále na sever je Coral Bay a Ningaloo Reef. Krajina se už nemění, stále jedeme pouštní stepí, jež občas zdobí vysoká termitiště. Coral Bay je malé pobřežní městečko s krásnou pláží nabízející šnorchlování a procházku ke žraločí "školce", kde se rodí a trénují malí žraloci. I přesto, že se jedná o tzv. reef sharks, kteří nejsou nebezpeční, je jich tu tolik, že se nedoporučuje s nimi plavat. Pozorujeme je tak raději z bezpečné vzdálenosti na pláži. Šnorchlovat na pláži (už bez žraloků) jsme vydrželi jen chvíli, jelikož voda byla překvapivě dost studená. Fouká silný vítr a viditelnost není ideální. Kempy jsou v Coral Bay směšně předražené, ale není jiná možnost, zůstáváme pouze jednu noc. 

Další den už za velkého vedra přijíždíme do města Exmouth, z něhož je to už relativně kousek k Ningaloo Marine Park - korálovému útesu, jenž se rozprostírá na 260 km podél pobřeží a nabízí pestré podmořské aktivity v podobě šnorchlování a potápění. Komu se nechce do vody, může vyrazit na procházku do Cape Range National parku, kde je možné zahlédnout klokany a wallaby. Potápění tentokrát vynecháváme, protože mě bolí ucho a jdeme pouze šnorchlovat do Turqoise Bay. Pod vodou nachytáme dvě želvy, několik rejnoků a stovky barevných rybiček.

Noc strávíme v jednom z kempů národního parku a na pláži si se skleničku vína užíváme jeden z našich posledních západů slunce nad mořem. Ráno se ještě jedem podívat na jeden z kaňonů a následně objevíme nádhernou pláž Sandy Bay, která je tak krásná, že zde zůstaneme celé dopoledne.

A kam pojedeme během dalších dní? To nevíme a musíme se brzy rozhodnout, zda budeme pokračovat na sever a nebo se vrátíme vnitrozemím zpět na jih. Diskutujeme s několika Australany, kteří nás odrazují od návštěvy severu v tomto ročním období. Bude nám prý velké vedro, brzy začíná tzv. Wet - období dešťů a počet much, které jsme viděli na západním pobřeží, je zanedbatelný ve srovnání s tím, co nás čeká na severu. Na programu na dalších pár dní máme Karijini National Park. Nejdříve však musíme ujet nějakých 400km, což už nás ale vůbec nijak nerozhází. Na místní vzdálenosti jsme si zvykli, i na to, že za celý den jízdy potkáme pouze pět protijedoucích aut...

Půlroční report

Solidárně se všemi našimi pracujícími čtenáři jsme si řekli, že bychom vám měli odprezentovat alespoň jakousi bilanci uplynulého půlroku, abyste si nemysleli, že se jen flákáme na plážích a usrkáváme koktejly s deštníčkem. Naplnila se naše očekávání? Baví nás to ještě? Nechceme se už vrátit domů? Nemáme hlad? Máme peníze? Nechceme se navzajém zardousit poté, co jsme spolu strávili 6 měsíců nonstop? Co nám chybí a bez čeho se naopak obejdeme? Co se nám nejvíc líbilo? Změnila nás naše cesta? To vše se dozvíte v následujícím článku!

Na začátek několik numerických údajů:

- navštívili jsme 5 zemí (USA, Japonsko, Nový Zéland, Francouzskou Polynésii a Austrálii)

- autem jsme ujeli více než 28 000 km (road-trip v USA, Novém Zélandu a částečně Austrálii)

- osmnáctkrát jsme letěli letadlem

- utratili jsme zhruba 20 000 EUR (včetně letenek)

- nejdražší zemí je zatím Austrálie s průměrným výdajem 200 AUD/den (asi 140Eur - zahrnut je pronájem auta, benzin, jídlo, ubytováni)

- obdivovali jsme přírodní krásy ve více než třiceti národních parcích

- chytili jsme jeden virus dengue a doufáme, že zůstaneme u tohoto počtu

S potěšením mohu hned na začátku konstatovat, že tato cesta je opravdovým splněným snem. Viděli jsme nádherná místa na Zemi, poznali jsme milé lidi různých kultur, ochutnali jsme výborné lokální speciality, vína a piva, vzdělali jsme se v oblasti fauny, flóry a geologie (zejména ty sopky nás doprovázely témeř všude) a naučili jsme se jezdit vlevo.

Stále nás to objevování baví a těšíme se do Asie, kde nás čeká asi větší kulturní šok než v zemích, které jsme navštívili doteď. Kromě Japonska jsme objevovali země, jež jsou velmi blízké naší kultuře, a neměli jsme problém se dorozumět.

Zatím je ještě brzy na vytváření seznamů toho, co se nám líbilo nejvíce, i když upřímně pochybuju, že se nám to vůbec podaří. Každá země je unikátní a bude určitě těžké najít jednoznačné favority (i když lagunu na Bora Bora už asi nic neporazí).
Nejtěžším obdobím byla určitě ta moje slavná dengue, ze které jsem se už úplně vzpamatovala, ale znovu bych ji rozhodně prožít nechtěla. Strach budu mít v Asii, kde komáře přenášejí další nemoci jako je např, malárie.

Očekávání versus realita

Cesta kolem světa je fyzicky náročná, to jsme si asi úplně při plánování itineráře plně neuvědomili. Projevilo se to zatím zejména v USA, kde jsme byli po každém dni objevování a řízení velmi unavení. Zpomalili jsme následně tempo a řekli si, že stejně jako během běžného pracovního týdne bychom měli  mít něco jako víkend a odpočívat. Toto pravidlo dodržujeme i nyní v Austrálii a cítíme se mnohem lépe. Občas je lehce frustrující (zejména pro Stepha) vědomost, že v daném regionu existuje spousta míst k vidění, je ale jasné, že nemůžeme navštívit všechno. Paradoxně bychom během této témeř roční dovolené potřebovali více času. Jinak musíme říct, že jsme ani příliš očekávání neměli a naše prožitky a zážitky bereme spíše tak, jak přicházejí. Konzultujeme samozřejmě pravidelně průvodce a blogy, abychom něco důležitého neprošvihli.

Počasí

Od odjezdu v podstatě následujeme léto a to se nám moc líbí. Shodli jsme se, že sluneční svit určitě ovliňuje i lidské chování a v prosluněných státech jako jsou Hawaii či Polynésie jsme poznali jedny z nejmilejších lidí. Nejtepleji nám bylo v USA a v Austrálii v pouštních oblastech, kde teploty přesahovaly 40 stupňů. Největší zima byla naopak na Zélandu, kdy nám v noci i výjimečně mrzlo.

Věci

Tím myslím obecně všechny věci, jež denně používáme. Upřímně jsem si myslela, že mi budou ty moje chybět příšerně. K mému překvapení jsem si na ty zabalené krabice, co zůstaly v Paříži, ani nevzpomněla. Během této cesty jsem si uvědomila, že člověk si vystačí s málem a to všechno, co během života nakumulujeme ve skříních a následně přesuneme do sklepa, opravdu není nezbytné. To ovšem neznamená, že si občas neuděláme radost v podobě menšího nákupu nového trička nebo suvenýru. 

Co nám chybí?

Nejvíce nám chybíte vy - naše rodiny a přátelé. Během našich cest poznáváme hodně lidí, ale setkání jsou většinou velmi krátká. Některá z nich nám ale utkvěla v paměti a doufáme, že udržíme kontakt i nadále. Někdy nám chybí bežné aktivity jako jít do kina nebo na nákupy. Občas se nám nechce nic navštěvovat, a tak zaparkujeme náš campervan na nějakém pěkném místě a čteme si, nebo píšeme blog. Od té doby, co máme campervan, oceňujeme možnost si uvařit, co chceme. Náročnější to bylo např. v USA, kdy jsme byli odkázáni na restaurace či fastfoody.

Stále spolu

Ano, i po šesti měsících, kdy jsme se v podstatě za celou dobu neopustili, se stále máme rádi :) Máme samozřejmě jiný každodenní rytmus a v rámci plánování naší cesty jsme oba museli udělat pár kompromisů, ale obecně můžeme konstatovat, že sdílíme nadšení pro stejné aktivity a že to tak snad bude i nadále. 

Rozpočet

Zatím dobrý, ale to, že naši cestu můžeme nazývat čtyřhvězdičkovou, je i díky štědré podpoře našich rodin, za což jim ještě mnohokrát poděkujeme. Měli jsme samozřejmě našetřeno dopředu a snažíme se šetřit na každodenních výdajích, abychom si pak mohli dopřát luxus například v podobě přeletu helikoptérou nad Velkým korálovým útesem. 

A jestli jsme se změnili fyzicky? Jeden z nás trochu ano, jellikož si nechává růst vlasy a když se nepotápí i vousy, což ostatně můžete posoudit na následující fotce :)