Krásy a mizerné počasí severního ostrova

Oblast Waitomo na středozápadě severního ostrova je známá díky svým jeskyním a tzv. Glowormes, což jsou, jak již název napovídá, malí červíci, jež ve tmě září. To nás teda hrozně zajímá, jak takový červ může ve tmě svítit, a jedeme se tak podívat do centra outdoorových aktivit, kde si na další den rezervujeme prohlídku jedné z těchto jeskyň ovšem formou tzv. tubingu, jenž se praktikuje na nafukovacích kolech, ve kterých se necháte unášet po hladině jeskynního potoka. Pomalu se smiřujeme s tím, že na Novém Zélandu nepořídíme žádnou aktivitu pod 100$. Později odpoledne najdeme krásné místo u řeky, kde je povoleno kempovat. Naše nadšení ovšem opadne poté, co se sem hlasitě přiřítí skupina místních výrostků, kteří zde zřejmě pravidelně praktikují drift na jakémsi podivně vykrouhaném prkně taženém motokárou. Postupně dosáhnou toho, že všichni z tohoto pěkného kempu odjíždějí. Musíme tak najít něco jiného. Nedaleko od nás je soukromá farma, na které se dá přespat. Volám tedy paní, zda by nám na noc dovolila zaparkovat campervan na jejich pozemku. Naštěstí ještě není hlavní sezóna, má volno, a za 10$ tak můžeme přespat, osprchovat se a využit místní kuchyň. Hlavní atrakce této farmy jsou ovšem její zvířecí obyvatelé. Mají zde opravdu všechno, a tak se navečer procházíme mezi telátky, prasátky a hříbátky. Telátkům se líbí zejména naše oblečení, které se snaží v nestřeženém okamžiku žvýkat, což se jim částečně daří, ale jen proto, že jsou v přesile. Bylo nám rovněž slibeno, že ráno budeme moct krmit jehňátko:)

Jehňátko bečí už v 6 hodin ráno a dožaduje se své lahve s mlékem. Jdeme ho tedy společně s majitelkou nakrmit a rovnou pak ještě doplňujeme mléko telátkům. Jakožto správní městští lidé vykonáváme tyto pro nás neobvyklé aktivity s nadšením. Jsme pochváleni za odvedenou práci a před osmou hodinou už vyrážíme směr jeskyně, kde máme sraz s naší tubingovou skupinou. Navlékáme se do studených neoprenů, nasazujeme helmy a nasloucháme počátečním bezpečnostním instrukcím. Během aktivity je z bezpečnostních důvodu zakázáno fotit či používat kamery, zároveň však jeden z průvodců nese foťák a pořízené fotografie je možno na konci zakoupit za 30$... Jeeej, vzhledem k ceně zaplacené za exkurzi samotnou (130$) už nic dalšího platit nechceme. Vstup do jeskyně je velmi adrenalinový, leze se tam tak malou skulinkou, že máme strach, aby Steph prošel. Neee, kecám, zas tak malá nebyla...během hodiny pak zdoláváme skokem dva vodopády a tam, kde je hladina dost vysoko, sedíme pohodlně v našich kolech. Snažím se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby bylo například zemětřesení.

Celkově se nám výprava líbila, občas to bylo klaustrofobické a voda byla dost studená. Gloworms v jeskyni opravdu byli a když jsme všichni zhasli lampy, svítili nad námi jako nebe plné hvězd. 

Po příjemné horké sprše jsme už zase na cestě do hobití oblasti, kde se točily některé scény z Pána prstenů. Hobití vesnice byla opravdu postavena v zelených kopcích a je ji možno navštívit. To jsme ale neudělali, když jsme po příjezdu do Hobbitonu zjistili, že vstup za hodinovou prohlídku stojí 75$ na osobu. Nejsme až tak velcí fanoušci, a tak tuto atrakci ponecháme jim společně s autobusy japonských turistů. Místo toho se zastavíme uprostřed této líbivé krajiny a s výhledem na pasoucí se ovce obědváme. Počasí je slunečné (zatím) a je nám dobře.

Následující den věnujeme návštěvě města Rotorua a maorské vesnice s prohlídkou místních geotermalních jevů. Je to dost podobná oblast jako Yellowstonský národní park, akorát tady lidé mezi těmi všemi gejzíry a termálními prameny postavili vesnice. Co nás opět trochu zaskočilo, je placený vstup do každé vesnice a všech geotermalních oblastí. V rámci vstupného jsme se naučili, že pravý maorský pozdrav se provádí dvojím dotykem nosu zdravících se lidí a také jsme měli možnost shlédnout taneční představení místní maorské komunity a to včetně známého bojového tance Haka, jenž je velmi působivý a nepřítele má odlákat i díky kulení očí a vyplazování jazyka. Jedná se o stejný rituál, kterým začínají všechny ragbyové zápasy národního novozélandského týmu All Blacks.

Pokračujeme dále na jih a spíme blízko městečka Taupo, kde jsme si na další den rezervovali bungee skok z plošiny umístěné nad řekou. Steph už skákal ve Francii dvakrát, já ještě nikdy, a tak mám trochu strach. Skáče se z výšky 43 metrů, což bylo Stephem označeno jako "malý bungee". Když poprvé uvidím na vlastní oči, jak vysoko to je, mám mravence v nohách. Musíme navíc chvíli čekat, až na nás přijde řada, pozorujeme tedy několik dalších odvážlivců před námi. A pak už někdo volá mé jméno a navléká mě do postroje, jež je připevněn k lanu. Pán bungee sekuriťák (nevím, jak jinak ho nazvat) mi vysvětluje, co mám dělat. Ruce nad hlavu, bradu hrudník a na tři se skáče. Říká to dost rázně, asi je to proto, aby nad tím lidi moc nerozmýšleli (někteří tam prý přešlapují dost dlouho, než se odhodlají, ale pokud neskočí, peníze zpět nedostanou). Jedna, dva, tři... volný pád je přece jen silný zážitek. Vodní hladina se za doprovodu mého hlasitého výkřiku rychle přibližuje, ale pánové to nahoře spočítali dobře a lano mě těsně nad hladinou vytáhne zpět (původně jsem se měla dotknout rukama vody, ale neudržela jsem bradu na hrudníku, což prý narušilo aerodynamiku mého skoku). Dole už na mě čeká loďka, která mě vyzvedne a jejíž posádka mi následně referuje o tom, jak jim v Praze chutnalo české pivo. No ještě aby ne!

Na řadě je Steph, který skočí s pořádným odrazem a bojovým pokřikem, za což si vyslouží potlesk a obdiv indických turistů, jež ho spolu se mnou pozorují. I přesto je lehce zklamán, prý to nebylo dost vysoko. Ehm...někteří muži jsou opravdu adrenalinově neuspokojitelní.

Jdeme se pak trochu projít do města Taupo, kde nakupujeme čepice a rukavice, jelikož je nám fakt zima. Ubytujeme se (což u nás znamená zaparkujeme se) na břehu největšího novozélandského jezera a plánujeme na výpravy na další dny. Problém je v tom, že předpověď počasí nekompromisně ohlašuje prudké deště a vypadá to, že nebudeme moct navštívit vytoužené sopky Tongariro. Podle Iphonu má začít pršet v 17:00. První kapka spadne v 17:26. No, a pak v podstatě už jen prší po dobu čtyř následujících dnů :)

Oblast Tongariro musíme pouze projet autem, vše je kvůli silnému větru zavřené a mraky jsou tak nízko, že nevidíme ani jeden z vrcholů. Pokračujeme tedy dále na jih, kde se na pobřeží ubytujeme v kempu a snažíme se jít alespoň na procházku, což je nemožné, jelikož zde je zase písečná bouře. 

Poslední den na severním ostrově stravíme v hlavním městě Wellingtonu a rozhodneme se kvůli počasí přejet trajektem na jih o něco dříve, než jsme původně mysleli. Nemáme naštěstí problém sehnat lístky, a tak brzy ráno vyrážíme směr Picton.

Na náš campervan jsme si už zvykli, skládání a rozkládání postele zvládáme v rekordních časech a věci nám padají jen občas. Steph řídí, já jsem se zatím neodhodlala, stále mám pocit, že to vlevo nezvládnu. V protisměru se ocitáme jen výjimečně, při každém nastartování si nahlas opakujeme, že na Zélandu se jezdí vlevo. Zhruba každý třetí až čtvrtý den jedeme do placených kempů, abychom doplnili vodu a dobili baterii, jinak ale spíme na neplacených místech tam, kde je to povoleno. Vaříme si v autě, kde je veškeré potřebné vybavení a piknikujeme často na krásných místech.

Jelikož je Nový Zéland relativně malá země, vyhovuje nám, že nemusíme trávit příliš mnoho času v autě. Každý den ujedeme zhruba 100 km, někdy i méně.

Témeř v polovině našeho pobytu musíme konstatovat, že úplně nesdílíme euforii, s níž každý o tomto "zeleném" ostrově mluví. Měli jsme od Nového Zélandu velká očekávání, která se prozatím nenaplnila. Určitě je to ovlivněno i počasím, na které jsme neměli štěstí. Máme také pocit, že zde všichni velmi profitují z aktuálního šílenství (kdo nebyl na Zélandu, jako by nebyl) a z turistů si dělají dojné krávy s obavou, že se brzy objeví jiná módní destinace. Ano, je to krásná země, místní lidé (kiwis, jak sami sebe nazývají) jsou ochotní a usměvaví, ale občas se nám zdá, že si některá turistická místa nezaslouží tolik pozornosti a reklamy. Příkladem jsou i všudypřítomná informační centra, v nichž se vždy nacházejí tisíce brožur, že nakonec netušíte, co je zaplacená reklama a co jsou oficiální informační zdroje. 

Ale jelikož máme rádi šťastné konce, v dalším článku si přečtete, že si Zéland svou reputaci napravil od chvíle, co jsme se ocitli na jižním ostrově ;)

Ochladilo se nám o 20 stupňů

Takhle by se dal v rychlosti shrnout náš návrat na Nový Zéland. Po příletu z Tahiti musíme čekat asi hodinu na letišti, až nám otevře pobočka United Campervans, kde si máme vyzvednout náš nový domeček na příští tři týdny. Je to poprvé, co si pronajímáme obytné auto, a jsme moc zvědaví, jak se nám to bude líbit. Na pobočce jsou všichni velmi efektivní a přátelští, po zpracování všech potřebných papírů se nás ujímá mladý chlapec a vysvětluje nám, jak auto ovládat. Záchod, sprcha, doplnění vody, vypnutí a zapnutí plynu, topení, světla, lednička - to jsou asi nejdůležitější věci, abychom byli schopni žít v relativním komfortu. Výjezd je dramatický, jedeme vlevo, já z toho mám už teď infarkt, a to neřídím. Hned v první zatáčce se s výrazným zvukovým efektem zhroutí varná konvice, kávovar a hrnec. Aha, asi bude potřeba zavřít všechny skříňky...přece jen jsme ještě začátečníci. Po krátké zastávce asi 50m od prvního startovního bodu, kdy jsou všechny potenciálně padající předměty zabezpečeny, znovu hrdě vyrážíme na sever od Aucklandu do naší dnešní destinace - Bay of Islands, která slibuje několik stovek malých ostrůvků, bílé pláže, tyrkysovou vodu a delfíny. Upřímně řečeno si toho moc z této cesty nepamatuju, jelikož jsem byla příliš soustředěna na to, abychom stále jeli vlevo. Na začátku je to opravdu horor, člověk si ale kupodivu rychle zvykne. Nejhorší je, když na silnici před vámi není žádné další auto, máte pořád pocit, že jste v protisměru. Na kruhovém objezdu je také potřeba se dívat  doprava! Nicméně si vybavuji, že okolní krajina byla velmi zelená a témeř všude se pásly tisíce ovcí. Odpoledne úspěšně přijíždíme do kempu, kde se zaregistrujeme už jako zkušení campervanisti (powered site? Of course! Where is the dump station? A podobné fráze se staly běžnou součástí našeho slovníku). Já mám bohužel menší krizi, zřejmě to bude mix únavy z letu a nedostatku spánku + dozvuky dengue a musím si jít brzy lehnout. Počasí není nic moc a v noci začíná pršet. Postel v autě je překvapivě prostorná a pohodlná. Ráno mám teprve čas si vše poradně prohlédnout a zjistit, že následující týdny budeme žít v domečku pro panenky (něco jako auto Barbie, vše je jakoby zmenšené a vypočítané na milimetry). Také se člověk rychle naučí, že vytváření bordelu je v těchto podmínkách naprosto vyloučeno, jinak mu budou věci jednak při jízdě padat, jednak je bude stále někde hledat. Organizace je tedy nevyhnutelná. (Kupodivu) je Steph v tomto ohledu pořádnější než já a občas mu závidím jeho úhledně poskládané komínky oblečení, jež se narozdíl od mého systému vyznačovaly větší stabilitou a nepadaly na zem při každém otevření skříňky. Jinak se nám ale vybavení auta moc líbí a celou dobu nám dobře slouží kromě počátečních problémů s toaletou a baterií, které jsme však odhalili brzy, a při cestě přes Auckland jsme si obojí nechali vyměnit.

Zpět k Bay of Islands: když se někdo zrovna vrátí z Polynésie, kde si dva týdny užívá tyrkysovou průzračnou vodu oceánu, je těžké najít destinaci, která by se tomuto krásnému místu vyrovnala. Možná proto jsme lehce zklamaní. Určitě tomu přispívá i spíše deštivé a studené počasí, na které jsme už skoro po čtyřech měsících léta zapomněli. I tak se necháme nalákat na místní atrakci - pozorování delfínů a exkurzi kolem nejhezčích ostrovů zálivu, která nám přijde dost drahá (90$ na osobu).

Dobře jsme udělali, když jsme se oblékli do našeho nejteplejšího oblečení, na lodi je zima a fouká silný vítr. Co se delfínů týče, zahlédli jsme jednu ploutev něčeho, co podle průvodkyně byl asociální delfín, který se s námi ovšem dále odmítal bavit. Dále ho tedy nestresujeme a věnujeme se spíše prohlídce okolních ostrovů.

Večer hledáme jediný tzv. Freedom campground v okolí. Nový Zéland v posledních letech dost omezil možnosti kempování mimo placené kempy. Každé informační centrum vám řekne, kde je v okolí možné bezplatně zůstat. V podstatě je potřeba řídit se pravidlem: kde není cedule se zákazem, je to povoleno (a cedulí se zákazem je opravdu hodně). Většinou je z důvodu ochrany životního prostředí potřeba mít tzv. Self-contained vozidlo (se záchodem), jelikož jsou na těchto místech zřídka k dispozici toalety. To je náš případ, a tak se zaparkujeme na pěkném místě blízko řeky. S námi tu jsou ještě 2 další campervany. Ten večer se seznámíme s písečnými mouchami, jež se prý vyskytují témeř všude a zejména blízko pobřeží. Jejich hlavním cílem jsem samozřejmě já (Steph musí mít nějaký zabudovaný repelent či co) a v noci mě šíleně svědí nohy. Super, vyléčila jsem se z dengue a určitě chytím nějakou písečnou nemoc. Doporučuji se jejich kousnutím vyhnout, jelikož trvalo skoro týden, než to přestalo svědit!

Ráno už jedeme zase zpět na jih, musíme se však zastavit na pobočce United, kde nám opraví zmiňovaný problém s toaletou a vymění baterii, která vykazovala jistou nestabilitu. Celou cestu prší (ba přímo dokonce chčije), ale když dorazíme do Aucklandu, vítá nás modré nebe.

O našich dalších zážitcích v jeskyních Waitomo, o předraženém hobitím městečku a o mém prvním bungee skoku bude další článek.

Rangiroa - ráj potápěčů

Kdo je vášnivý potápěč, určitě už někdy slyšel o atolu Rangiroa v souostroví Tuamotu, jenž je známou destinací právě díky tomu, co ukrývá pod svou krásnou tyrkysovou vodou. Let z Bora Bora trvá hodinu, což je na polynéské měřítko docela daleko. Rangiroa je úzký proužek země v Pacifickém oceánu (a když na něm přistáváte, není to nic moc příjemného), jenž vytváří témeř oválný tvar, který je několikrát přerušen. Je to právě v těchto průlivech, kde se potápěči ocitají v opravdovém podmořském ráji.

Na letišti na nás čeká Olga, naše místní hostitelka. Odveze nás k sobě domů ještě s jedním francouzským párem (a se dvěma psy na klíně), kde nám ukáže naše nové bydlení v bungalovu s výhledem na pěknou pláž a lagunu. 

Večer se na ostrově koná soutěž v tradičních tancích, Olga nám nabízí, že tam můžeme jet všichni společně. Na ostrově žije zhruba 2000 místních obyvatel a jsem si témeř jistá, že všichni se byli ten večer podívat na představení. Je tu spousta stánků s lokálním jídlem, které lákají na všemožné rybí, masové a jiné pochoutky. Představení je pěkné, mně se kupodivu nejvíce líbí mužská (a také velmi mužná) část sboru a Steph zase dlouze obdivuje sólo vystoupení polynéské krásky s vlasy až na zem. Pro každého je tu něco:)

Jsou tu všude komáři, od zážitku s dengue jsme paranoidní a aplikujeme velké množství repelentu. Ráno se probouzíme do krásného dne, což je dobře, jelikož Steph se jede potápět. Já se na to stále necítím, únava se ještě pořád projevuje a na nohách mám stále tmavě červené skvrny, radši nebudu nic riskovat. Chvíli aspoň šnorchluju na pláži u bungalovu a pak se rozhodnu, že vyrazím na kole, které mi Olga ochotně zapůjčí. Na Rangiroa je pouze jedna cesta, která má dvanáct kilometrů. Stačilo se tedy rozhodnout, zda pojedu na východní či západní část. Jedu nakonec směrem k Tepua průlivu, kde by se měl potápět Steph a kde je možné i ze břehu občas vidět delfíny. Cesta mi zabere asi hodinu a za celou dobu mě předjedou čtyři auta. Myslím, že jich tu ani víc není...Projíždím kolem nádherných malých pláží, na pravé straně mám vnitřní klidnou lagunu s průzračnou vodou a na levé zase tmavěmodrý rozbouřený oceán. Je to nádhera. Potkávám pár turistů a také místní, kteří na mě i z dálky mávají a zdraví mě. Když dorazím k průlivu, vidím potápěčskou loď, ale Steph je ještě asi pod vodou. Chvíli čekám, zda neuvidím delfíny, ale žádnému se asi zrovna nechce skákat.

Konečně přijíždím na konec cesty, kde se nachází i malý přístav. Potápěči se vracejí za nedlouho a Steph je nadšen, jelikož viděl delfíny a obří hejna ryb. Odpoledne se chce potápět znovu, stravíme tak zbytek dopoledne čekáním na pláži, až otevře místní restaurace U Lily, kde si dáme výborný tatarák z tuňáka. Život je tak těžký! :)Já pak později vyrážím zpět a jsem ráda, když dojedu, jelikož kolo od Olgy nepatří k těm nejnovějším ani nejpohodlnějším. Vlastně jsem se docela divila, že s výrazným vrzavým zvukovým doprovodem zvládlo cestu tam i zpět. Byla to moje první fyzicky náročnější aktivita od dengue a vše nasvědčuje tomu, že už bude jenom líp.

Steph se vrací až večer, potápěl se ještě dvakrát a přizná se, že se poprvé během potápění trochu bál, když musel plavat ve velmi silném proudu. Instruktor prý navíc vypadal, jako by nevěděl, kde je a kam má pokračovat. Vše ale dobře dopadlo a Steph potvrzuje, že potápění na Rangiroa je určitě jedno z nejzajímavějších, co doteď absolvoval. 

Následující den nám Olga zamluvila exkurzi do modré laguny. Probouzíme se do zamračeného a větrného dne, jízda na lodi bude zřejmě zábavná. I na vnitřní laguně jsou docela velké vlny, já během hodinové plavby soustředěně hypnotizuji horizont, aby mi nebylo špatně. Vše se ale uklidní, jakmile vplujeme do laguny, jež je chráněna před větrem několika malými ostrůvky. Barva vody je opět neuvěřitelná a připomíná nám Bora Bora. Náš průvodce s kuchařem nám připravují oběd, my se mezitím vydáváme na průzkum laguny. Podaří se nám vyfotit pěkného modrého kraba, kterého pak místní nekompromisně připraví na grilu. Jedné paní z naší skupiny není dobře a má horečku, vše nasvědčuje tomu, že má dengue. Dávám ji tedy několik rad a trpím i za ni, protože si stále moc dobře pamatuji, jak nepříjemný pocit to je.

Třešničkou na dortu je pak, nám už známé, plavání se žraloky (ach jo, už zase:). Tentokrát je jich ale opravdu hodně včetně 3 velkých žraloků citronových. Když už jsou všichni zpět na lodi, průvodci vyhodí do vody zbytky ryb od oběda. Voda cákala všude kolem, když se strhl boj o svačinu. Podařilo se nám natočit pár videí, které se zde pokusíme publikovat.

Zítra už letíme zpět na Tahiti a náš pobyt v Polynésii se blíží ke konci. Moc se nám tu líbilo a určitě je to jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. Chtěli bychom se sem v budoucnu vrátit, abych se i já mohla potápět. Škoda, že to je z Evropy tak daleko (24hodin cesty) a letenky jsou většinou velmi drahé. 

Míříme teď zpět na Nový Zéland, kde nám zřejmě podle předpovědi počasí bude docela zima. V Aucklandu tak zahájíme naše nové třítýdenní dobrodružství v campervanu.