Hawai'i - The Big Island

Ostrov Oahu se nám líbil, ačkoliv nám bylo jasné, že vzhledem k počtu turistů není úplně typickým reprezentantem havajské kultury. Nasedáme do letadla v Honolulu směr Big Island a využíváme služeb sympatických Hawaiian airlines, jež zajišťují spoje mezi všemi ostrovy a fungují v podstatě jako místní MHD. Je zajímavé, že z ostrova na ostrov se nedá dostat lodí. Několik spojení existovalo v minulosti, ale byla prý z ekologických důvodu zrušena. Přelet z Oahu na Big Island trvá asi 25 minut (zhruba jako ze Zličína na Můstek), během letu zahlédneme ostrovy Molokai a Maui. Jak již název napovídá Big Island je největší z havajského souostroví a je populární zejména díky své aktivní sopce, která se čas od času připomene menší či větší erupcí. To je pak ostrov plný tzv. lava hunterů, kteří témeř riskují své životy, aby si mohli zblízka vyfotit efektní tekoucí lávu vytvářející zajímavé formace. Jsem si jistá, že česky turista by si nad ní opekl buřt:)
Přistáváme v Hilo na východní straně ostrova, která by měla být oblastí, kde stále prší. Dnes je ovšem krásně, a nemůžeme tak potvrdit, že Hilo by mělo dle průvodce být "the rainiest town in the U.S"
Rezervovali jsme si Bed and breakfast Hilo Shaka Shak v rezidenční čtvrti kousek od centra města, kde nás přivítá sympatická majitelka Cynthia. Ve svém domě pronajímá 4 pokoje a ráno připravuje výborné palačinky a michaná vajíčka. Všichni hosté snidají společně, mohli jsme tak během následujících 5 dnů poznat několik sympatických lidí. Tento typ ubytováni se nám moc líbí, protože nám umožňuje diskutovat s ostatními o jejich cestovatelských zkušenostech.
Odpoledne máme ještě chvíli čas na exkurzi kolem Hila. Je neděle odpoledne, místní tráví konec víkendu u oceánu, kde vidíme početné rodiny, jak grilují, šnorchlují a surfují. Na východní straně nejsou pláže a přístup do moře je o něco složitější, ale o to pěknější jsou okolní tzv. Beach parky. Rozkládáme ručník v jednom z nich a Steph se vydává prozkoumat místní vody. Voda je překvapivě studená, ve skutečnosti se zde mísí teplé a studené proudy, které vytvářejí podivné efekty, pokud se podíváte pod vodu. Steph se za chvíli vrací s tím, že musím jít s ním, že viděl želvu. A opravdu jich je pod vodou několik. Jsou jen kousek od pláže, kam si chodí pak večer a v noci odpočinout. Je to opravdu nádhera vidět je v jejich přirozeném prostředí. 

DEN 2

Hawai'i Volcanoes National Park je na programu následujícího dne. Po vydatné snídani máme velmi pomalé tempo a diskutujeme ještě se dvěma sympatickými Francouzkami, které také přespávaly u Cynthie a se kterými se ještě uvidíme na druhé straně ostrova při úžasném nočním potápění. Tím pádem se nám podaří odjet až kolem poledne, to ale není na škodu, protože v parku zůstaneme až do večera, abychom mohli obdivovat, co taková aktivní sopka děla po setmění. 
Zde si dovolím krátkou historicko-geologickou vsuvku. Na Havaji je v současnosti aktivní sopka Kilauea, jež se znovu probudila v roce 2008 po více než dvaceti letech spánku. Její starší sestra Mauna Lea, která svými erupcemi v historii vytvořila velkou část ostrova, je považována za neaktivní (pokud při vaší návštěvě vybuchne, považujte prosím předchozí tvrzení za bezpředmětné). Havajské sopky jsou v podstatě docela ukázněné a jejich erupce nedoprovazí (většinou) žádné výbuchy ani chrlení popela. Láva (většinou) klidně a relativně pomalu vytéká ven a v posledních letech to bylo jižním směrem do oceánu. Erupce z 80. let způsobila kompletní zablokování pobřežní cesty, pod lávou zmizela dokonce jedna celá vesnice a sopka vytvořila několik desítek hektarů nové země. Havaj je také unikátní tím, že se dnes můžete procházet po půdě, jež je mladší než vy. Erupce z posledních let lehce změnila směr a láva teče zejména přes zalesněnou oblast východním směrem. Momentálně tedy není vhodná doba pro pozorování horké lávy vlévající se do oceánu a nikdo v podstatě neví, kam bude další tok směrovat. Oblast kolem aktivního kráteru je od roku 2008 uzavřena, což platí i pro okružní vyhlídkovou cestu, a to kvůli nebezpečné koncentraci síry v kouři, jenž poklidně stoupá z kráteru.

A nyní už zpět k naší návštěvě, kterou shrnují následující body:

- ve Visitor centru jsme se nejdříve informovali o aktuálním stavu (který se může ze dne na den změnit) a místní ranger nám doporučil nejlepší pěší túry 
- během dvouhodinové vycházky po Kilauea Iki kráteru obdivujeme nejdříve tropický deštný prales, který pak velmi náhle končí na linii, kam dosahovala láva po erupci v roce 1959. Jednalo se o impozantní podívanou, když tenkrát fontána lávy dosahovala až rekordních 600m do výšky!
- kousek od kráteru se projdeme jednou z "lava tubes", což je v podstatě tunel vytvořený lávovým tokem. Celý ostrov je protkaný těmito tunely a pro lepší představu je můžeme přirovnat k sýru ementálu.
- autem jsme sjeli až k oceánu, kde cesta končí (protože tam je zalitá lávou). Zde se můžete procházet po lávovém poli, jež se rozprostírá všude kolem vás. Je to docela podivný pocit, protože láva působí na omak dost křehce a měkce. 
- večer se vracíme k visitor centru, od nějž je to už jen kousek k vyhlídce, ze které po setmění obdivujeme oranžovo-červenou záři vycházející z kráteru.

Park je opravdu občas dech beroucí pro ty, co ještě nikdy neviděli aktivní sopku. Na Stepha musím prásknout, že byl občas nespokojen s nedostatečnou viditelnou aktivitou poté, co již několikrát navštívil francouzský ostrov Réunion, kde místní vulkán pravidelně soptí a chrlí lávu, což je možné pozorovat zblízka.

DEN 3

Na doporučení naší francouzské spolubydlící jsme si na dnešek večer rezervovali potápění, během něhož bychom rádi zahlédli manty obrovské. Bude to moje první noční potápění, a tak se trochu bojím. Kontakt jsme dostali na jeden francouzský pár, který má potápěčské centrum na zapadni straně ostrova. Rozhodli jsme se, že jednu noc stravíme tam, abychom se nemuseli po potápění vracet do Hila. Jedeme přes jižní oblast ostrova, kde se zastavujeme na Black sand beach. Na ní je možné pozorovat početné želvy. A opravdu stačilo nandat potápěčské brýle a šnorchl a několik metrů od břehu už s námi plavou dvě. Želva je chráněna a je zakázáno se k ní přibližovat nebo dokonce sahat. Tady to bylo docela těžké, jelikož jich bylo hodně a nebály se nás. Využíváme naši kameru GoPro a podaří se nám natočit pár pěkných videí.
Odpoledne přijíždíme na západní pobřeží a jdeme se zaregistrovat na potápění. Přivítá nás majitelka Myriam z Francie, která žije se svým manželem na Havaji 4 roky. Vysvětluje nám, jak to bude večer probíhat a připravuje naši výbavu. 

Sraz máme v přístavu, odkud jsme původně měli vyjet lodí, ta ale byla bohužel poškozena (to to pěkně začíná), a budeme tak muset plavat od břehu. Začínáme být lehce nespokojeni s organizací, protože se musíme obléct na parkovišti a nést celou výstroj až ke břehu. Mně bolí od včerejška záda, a tak nejsem příliš nadšená. Začátek potápění byl tedy zpožděn o více než hodinu a půl. Dalším velmi negativním bodem byla absence jakékoli informace o tom, jak bude potápění probíhat. Samotný skok do vody ze skalnatého pobřeží byl už sám o sobě docela velkou výzvou. Následovalo 15 minut plavání v hloubce zhruba 3m (což jsme také nevěděli, že to bude tak daleko) a se silným proudem. Alain, který potápění vedl se pak najednou zastavil na jednom z korálových útesů a naznačil, že se máme zastavit zde a klesnout na dno. Hmmm to by bylo v pořádku, kdyby všude nebyl již zmiňovaný útes, na kterém bylo několik mořských ježků. Do toho byl stále velmi silný proud, který v podstatě znemožňoval jakoukoli stabilizaci. Nezbývalo nic jiného, než se chytit jednoho z korálů, což se samozřejmě nemá, protože každý potápěč ví, že korál po doteku umře. A toto všechno se odehrávalo ve tmě, kterou prozařovaly pouze naše lampy. Takže jsme na místě a čekáme. Je to docela strašidelné, ale okolní rybičky vypadají v pohodě, možná se jim moc nelíbí, ze je budíme našimi světly. A pak se objeví první manta, která elegantně přiletí hned naproti mně. Je to dobrý, viděli jsme aspoň jednu, říkám si! Manty jsou totiž přitahovány silným světlem, ve kterém vidí plovoucí plankton, jimž se živí. Následně už jsem je nestíhala počítat, připlula i jedna opravdu velká (2,5m) a zůstali s námi až dokonce potápění. Bylo opravdu krásné pozorovat, jak proplouvají těsně kolem nás. Zastavily se vždy až těsně před světlem a provedly elegantní obrat. Jedna proplula tak blízko nad moji hlavou, že mě lehce pleskla křídlem do čela. Manty nejsou nebezpečné, nemají na rozdíl od ostatních rejnoků žádný bodák. Naopak působí velmi klidně až étericky. Tancují kolem nás opravdu dlouho a Steph se snaží filmovat, co to jde. Bylo docela těžké zkoordinovat lampu, kameru a záchytný bod na korálu. Stephovi navíc došel vzduch a musel tak doplavat zpět napojený na Alainovu bombu. Manty nás doprovází i při zpátečním plavání a nakonec zmizí ve tmě.
Abych to tedy shrnula, potápění to bylo opravdu nádherné, byli jsme moc rádi, že manty připluly, občas se stává, že za 100EUR za osobu neuvidíte nic...Co se organizace týče, byli jsme upřímně lehce v šoku, protože to bylo z tohoto hlediska bylo zatím nejhorší potápění, co jsem zažila. 
Nicméně to rozhodně stálo za to!

DEN 4
Na noc jsme zůstali v Captaine Cook na západním pobřeží a večer se vrátíme do Hila. Přes den ještě stihneme šnorchlování na jednom z nejhezčích míst na ostrově, kde jsou obří korálové útesy a spousta barevných rybiček. Doufali jsme, že bychom mohli vidět delfíny, ale zrovna ten den v zálivu nebyli.
Za zmínku ještě stojí naše večerní pozorování západu slunce z nejvyššího vrcholu Havaje - Mauna Kea, jež přesahuje 4000 m. Po velmi dorbodružném a kodrcavém výjezdu autem (cesta není vhodná pro auta, co nemají pohon na 4 kola, což byl náš případ - samozřejmě:) zabíráme místo na západní straně vrcholu. Kolem nás je několik budov, kde se nacházejí jedny z největších teleskopů umožňující náhlednout do vesmíru. Mauna Kea je ideálním místem, protože její vrchol je téměř vždy nad mraky a podmínky jsou zde ideální. Oblékáme si vše, co máme s sebou včetně goretexových bund, teplota nepřesahuje 5 stupňů! Západ slunce byl krásný a když se setmělo, viděli jsme po dlouhé době opravdu černé nebe a dobře viditelnou mléčnou dráhu.

Zítra brzy ráno odlétáme na Maui, kde bychom se chtěli opět potápět a sjet nějakou tu vlnu alespoň na body boardu.

Poznámka: nedlouho po našem odjezdu se zvýšila aktivita havajské sopky, která začala znovu chrlit lávu. Byl dokonce vyhlášen stav ohrožení v některých obydlených oblastech, k nimž se tok lávy rychle blíží...pro více informací se můžete podívat na oficiální stránku sopky:

http://hvo.wr.usgs.gov/multimedia/index.php?newSearch=true&display=custom&volcano=1&resultsPerPage=20

Poznámka 2: fotky budou doplněny později, internet nespolupracuje...

Humuhumunukunukuapuaa

Že jste o ní nikdy neslyšeli? Tak takové jméno má havajská státní ryba. Můžete si ji prohlédnout na přiložené fotografii.

Po pěti-hodinovém letu ze San Francisca jsme se ocitli v opravdovém ráji. Přistáváme na mezinárodním letišti v Honolulu a už z letadla si fotíme krásné pobřeží ostrova Oahu. Někteří turisté jsou na letišti vítáni průvodci z hotelových komplexů a na krk je jim okamžitě pověšen typický květinový náhrdelník. Vystojíme si hodinovou frontu na pronájem auta a už jsme na cestě směr Waikiki. Havaj je jednou z destinací, na které se člověk divá v dokumentárních pořadech od BBC, a upřímně jsem si nikdy nemyslela, že se sem někdy podívám, ale být na místě je úplně něco jiného. Jsme opravdu "very excited"! 

Náš hotel je kousek od Waikiki Beach (ne, není to jeden z těch velkých hotelů s výhledem na pláž a se šampaňským v pokoji). I přesto, že náš pokoj byl výslovně miniaturní, byli jsme s hotelem Waikiki Prince spokojeni. Neodpočíváme (na to nemáme čas) a jdeme hned na světoznámou pláž, jež je opravdu nádherná. Voda má až neočekávanou světle modro-tyrkysovou barvu, která se pěkně doplňuje  s bělavým pískem a kvetoucími keříky kolem pláže. No prostě krása. Ještě krásnější by byla, kdyby se na ní nenachazela miliarda turistů;) ve vodě jsou surfaři a vypadá to, že aktuální podmínky jsou vhodné pro začátečníky. Vlny jsou občas dost velké a místní děti nás ohromují na surfech či bodyboardech.

Procházka po hlavním bulváru lemovaného luxusními obchody nás utvrdí v tom, že Waikiki asi není úplně autentické havajské město. Máme dokonce pocit, že jsme už v Japonsku, jelikož turistů ze země vycházejícího slunce je tu opravdu mnoho (a mně lezou neuvěřitelně na nervy, protože jsou hluční, nemotorní a všude vytvářejí chaos).

Večer je hlavní atrakcí západ slunce a následné posezení v jednom z plážových barů. My si vybereme Mai Tai bar, kde nám při popíjení tohoto výborného koktejlu hraje místní kapela na ukulele a tanečnice se kroutí na pódiu při hula hula tanci. Zkrátka klišé jako prase, ale aspoň víme, že to neexistuje pouze ve filmech.

Další den se budíme velmi brzo, abychom mohli být mezi prvními v Hanuama bay, který je prý (dle našeho i všech místních průvodců) nejlepším místem na šnorchlování v Oahu. No a teď vám odhalíme pravdu! Přijíždíme v 7:15 a parkoviště je už témeř plné. Platíme 1$ za parkování. Vstup do zálivu je oplocený a stojíme frontu na zakoupení vstupenky - 7$50 za osobu. Je tu dav a i dole na pláži je už spousta lidí. Myslíme si, že s lístkem v kapse máme vyhráno, ale to je omyl. Musíme totiž povinně shlédnout instruktažní video o tom, jak je toto místo jedinečné a jak je potřeba ho chránit. O hodinu později jsme už konečně dole na pláži (pokud se vám nechce jít těch 300m dolů !z kopce! pěšky, můžete si zaplatit shuttle vozítko). 

Šnorchlovali jsme asi 2 hodiny a můžeme potvrdit, že na Havaji jsou jiná a lepší místa. Možná je náš úsudek ovlivněn tím, že zrovna ten den byl docela silný proud a velké vlny, viditelnost nebyla ideální. Také množství lidi ve vodě bylo občas otravné. Nechci znít zaujatě (což už trochu jsem:), ale turisté opět zejména asijského původu si z instruktážního videa neodnesli vůbec nic a ve svých šnorchlovacích oblečcích (ve kterých vypadají jako astronauti) se klidně procházeli po korálovém útesu a ničili ho.

Jo  a taky jsme si koupili kameru Go Pro, kterou intenzivně testujeme a zde si můžete prohlédnout první fotky.

Odpoledne je nad ostrovem spíše zataženo a přežene se i několik tropických přeháněk. To nás neodradí od výpravy do deštného pralesa za vodopádem. To, co zřejmě má být stezkou, je momentálně ve stavu tak blátivém a klouzavém, že mé bílé tenisky nejdou přes nános bahna už ani vidět. Pokračujeme statečně dál, někteří lidé, kteří se vracejí, vypadají, jako by se vraceli s týdenní výpravy bahnitou džunglí a zejména některé slečny nejsou zřejmě spokojeny se svým zevnějškem a mračí se na své drahé polovičky, kterým se dobrodružná výprava samozřejmě moc líbila. Procházka pralesem byla nakonec asi i pěknější než samotný vodopád :)

Třetí a poslední den na ostrově Oahu strávíme na západním pobřeží, jež je mnohem méně tursitické a žije zde většina původních obyvatel. Pláže jsou liduprázdné a nádherné. Na jedné z nich jsem záhledla želví hlavu, jak vykoukla z vody! Večer sledujeme západ slunce z nejzápadnějšího výběžku Oahu.
Rozhodli jsme se, že trochu zvolníme tempo a zkusíme si na Havaji trochu i odpočinout, další den letíme na Big Island, kde nás čeká sopka, želvy a také jedno nezapomenutelné potápění.

A co takhle rodeo?

V předvečer našeho příjezdu do Yellowstonského národního parku přespíme v městečku Cody, založeném Williamem Codym alias Buffalo Billem. Je známé svými rodeo show, jež se během léta konají každý večer. Nachází se zde také letiště, pokud se vám nechce řídit, z Cody je to do Yellowstonu už jen kousek. Náš hotel v historickém centru je moc pěkný a nachází se kousek od muzea Buffalo Billa, ve kterém jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o divokém západě a prohlédli si pěknou výstavu obrazů se stejnou tematikou (bizon na louce, indián na koni, kovbojské boty atd...)

Na večeři jdeme do rodinného podniku "typu sežer, co můžeš" a je nám jasné, že nebudeme odcházet o pár kilo lehčí. Ve velkém sálu jsou dlouhé stoly s lavičkami a i přesto, že není plno, rozhléhá se zde až téměř hospodský šum, který známe z ČR :) Poté, co sežereme, co jsme mohli (plus jsme si k tomu všemu chytře objednali ještě steaky navíc, abychom neměli hlad), nastoupí na pódium rodinná kapela, jež nás zabaví na následující hodinu. 

Rodeo, které se koná kousek od restaurace, je pojato velmi vážně a začíná americkou hymnou, kterou všichni přihlížející vyslechnou s pravou rukou na srdci a sundaným kovbojským kloboukem. Zahájení provází přehlídka pěkných slečen kovbojek na koni s americkou vlajkou. 

Rodeo jsme viděla poprvé v životě a je to opravdu velká show. V průběhu dvou hodin shlédneme několik disciplín, z nichž některé spočívají v co nejrychlejším chycení telete do lasa, jiné ve výdrži na rozzuřeném hopsajícím býkovi. Je potřeba to přijmout jako součást americké kultury a moc se nezamýšlet nad tím, jak to vnímají hlavní účastníci - zvířata. Myslím, že všechen dobytek musí mít každý den kolem 7. hodiny večerní hladinu stresu na maximu...

Následující den už směřujeme do Yellowstonského národního parku, krajina po cestě se nám líbí a je čím dál tím víc zelenější. To asi bude díky pravidelnému dešti, který nás bude často doprovázet v následujících dnech.