KingSequoiaDeath NP

Kings Canyon je jedním z nejhlubších amerických kaňonů a nachází se zhruba 3,5 h jízdy jižním směrem z Yosemitského parku. Je propojený se Sequoia National Park, který je jediným místem, kde přirozeně rostou obří sekvoje. Rozhodli jsme se, že na noc zůstaneme v horní části parku Cedar Grove, ze které je to ještě hodinu cesty až do kaňonu. Důvodem byla hlavně vyšší nadmořská výška a tím pádem nižší teplota v noci, která přes den už výrazně přesahovala 35 stupňů. Nacházel se zde take malý obchůdek, jedna restaurace a sprchy.

V kempu jsme si již naprosto zkušeně poradili se známou anti medvědí schránkou (ono totiž není úplně jednoduché ji otevřít, zejména když se o to snaží medvěd a nebo blondýna...)

Postavili jsme stan na klidném místě a odjeli jsme na krátkou exkurzi po okolí. Po návratu už kemp tak klidný nebyl, jelikož se zde ubytovala asi třicetičlenná mexická rodina a zrovna začínala instalovat jeden ze svých dvaceti grilů. Báli jsme se, že nebudeme moct spát, ale všichni Mexičani se po večeři a jedné sborově zazpivané španělské písni odebrali do svých stanů a po 22 h už bylo v kempu ticho jako v hrobě. 

Druhý den jsme se vydali na lehčí trek v Kings kaňonu. Vybrali jsme si procházku v Paradise valley, protože se nam líbilo jméno a byla to nenáročná stezka podél řeky až ke krásným vodopádům Mist Falls.

Zážitky:

 - hned v prvním lesíku se na nás sletěli snad všichni komáři ze Sierra Nevady a začali nás zuřivě štípat, bylo tedy potřeba zrychlit krok, antikomáří produkt byl samozřejmě v autě

- vodopád to byl opravdu pěkný, já jsem si u něj četla knížku, Steph se mezitím vydal na průzkum a kousek ode mne se přišly hádat dvě veverky, které zřejmě doufaly, že jim dáme něco z našeho oběda.

- při sestupu nás jedna paní upozornila na spíciho chřestýše na jednom z kamenů. Zda opravdu spal, jsme raději neoveřovali, ale aspoň jsme si ho vyfotili.

Po čtyřech dnech v kempech se vydáváme směr Údolí smrti. Spát budeme v městečku Ridgecrest, kde máme zarezervovaný hotel, abychom se lehce zregenerovali. Po cestě dolů z pohoří Sierra Nevada se zastavujeme a obdivujeme nejtlustší strom na světe - General Sherman v sekvojovém lese. Stromy jsou to opravdu nádherné, mohutné a mají nevýhodu v tom, že se téměř nedají vyfotit. Vzbuzují tak nějak přirozeně určitý respekt, mozna člověk i očekává, ze mu vzhledem k jejich věku sdělí nejakou moudrost. K nám tedy žádná sekvoj nepromluvila, ale za krkem nás z toho obdivovaní bolelo hodně.

Cesta do Ridgecrestu je dlouhá a hlavně klikatá. Tomu, kdo neřídil, se chtělo po par minutách blinkat (zejména mně). Po cestě míjíme rekreační oblast okolo Lake Isabella. Voda v této nádrži byla tak nízko, že z ní koukaly stromy, ktere byly zřejmě při napouštění zaplaveny. Potvrzuje to tedy informaci z Yosemitu ohledně extrémního nedostatku vody za poslední 3 roky.

V Ridgecrestu si užíváme hotelový bazén a večer jdeme na večeři do Kristy's family restaurant, což je typické americké bistro s červenými sedačkami, kde sedíte v tzv. booths a kde servírují snídani, béžové kafe a burger. Američané jedí večer velmi brzy (tedy zejména vzhledem k našemu francouzskému režimu), a tak jsme v půl deváté byli v restauraci už sami, když krátce před devátou přišli další hosté a byli to samozřejmě Francouzi.

Údolí smrti, do kterého chytře přijíždíme kolem poledne, aby nám bylo co největší vedro, hlásí na dnešek teploty okolo 43 stupňů ve stínu! Celá oblast je velmi suchá a působí jako jiná planeta. Údoli je oficiálně nejsušším místem v Americe a take místem, kde byla naměřena historicky nejvyšší teplota 57 stupňů. Údolí se nachází ve srážkovém stínu Sierra Nevady a dvou dalších menších pohoří, což je důvodem toho, že zde skoro vůbec neprší. V létě nemůže teplý vzduch kvůli horám vystoupat z údolí ven, a tak se čím dál vice ohřívá a způsobuje tak extrémně vysoké letní teploty. Všude jsou výstražné cedule, aby hloupí turisté nepodceňovali pitný režim a nevzdalovali se z vyznačených cest a stezek. V létě se také doporučuje zůstat pouze na asfaltových silnicích (což jsme samozřejmě nedodrželi, protože muže to vždy táhne tam, kde je nejnepřístupnější cesta a tedy větší dobrodružství…ženy jistě ví, co čem hovořím:)) a nepoužívat klimatizaci, aby se nepřehřálo auto.

Celý den nám tedy bylo šílené, ale opravdu hrozné vedro. Vzduch je navíc úplně suchý a při nádechu máte pocit, že jste v sauně. Během odpoledne jsme stihli vidět Mosaic canyon, písečné duny, nejníže položený bod v -85,5m, město duchů a západ slunce na vyhlídce Zabriski point. Následující den jsme si přivstali a jeli jsme se podívat na východ slunce u Dante’s view. Byli jsme tam sami a nejvíce nás zaujalo absolutní ticho, na které nejsme z našich městských životů vůbec zvyklí.

Death Valley je určitě zvláštní místo, velmi působivé co se velikosti týče (zejména pro Evropany) a určitě stojí za návštěvu. Hlavní sezóna tohoto národního parku je na začátku zimy a na jaře, kdy jsou teploty nižší a vše údajně kvete (čemuž je v létě těžké uvěřit).

Poznámka: další fotografie budou doplněny později, jelikož je v této civilizované zemi těžké najít fungující internetové přijpojení

Yosemite National park

Zdravíme všechny věrné čtenáře blogu a hlasíme se s další mini reportáží z USA. Kapitola o San Franciscu bude doplněna později, jelikož nemáme na psaní tolik času a rádi bychom ji zpracovali podrobněji. Cesta probíhá podle plánu, poctivě navštěvujeme vše, co se dá, snažíme se i trochu odpočívat, ale většinou nám na to opravdu nezbývá čas.

Za poslední týden jsme toho stihli hodně a viděli jsme spoustu krásných míst. Vezmeme to tedy hezky popořadě: Ze San Francisca, kde nám byla docela zima, jsme se vydali do Yosemitského národního parku, jež je jedním z nejnavštěvovanějších v zemi. Po cestě jsme přespali v bývalém zlatokopeckém a ospalém městečku Jamestown, které bylo roztomilé, ale vyloženě zde chcípl pes, věnovali jsme se tedy studiu průvodce a zašli jsme si na dobrou večeři do jediné místní restaurace. 

Podařilo se nám také na poslední chvíli rezervovat místo na dvě noci v kempu v blízkosti Yosemitu, což nám výrazně ušetřilo čas a starosti při hledání ubytování. Systému rezervací jsem doteď neporozuměla. Každý rok v zimě se otevírají rezervace kempů na následující sezónu. V případě Yosemitu jsou všechna místa pryč během několika dnů. Pokud tedy prošvihnete tento termín (což byl náš případ, jelikož jsme tenkrát ještě vůbec nevěděli, že tam pojedeme), musíte buď doufat, že se něco uvolní, nebo zkusit najít místo v jediném kempu bez rezervací, který se ovšem velmi často zaplní už v 9 hodin ráno. My jsme měli to štěstí, že se opravdu na internetu uvolnilo místa přesně v našem termínu. Když jsme přijeli na místo a zaregistrovali jsme se, náš kemp hlásil, že je plně obsazen. Večer jsme se procházeli kolem a zjistili jsme, že spousta míst zůstala neobsazených. Nemluvě o tom, že jednotlivá místa na stany jsou obří a vejdou se na ně minimálně tři stany a dvě auta. Tím tedy považuji jejich systém za neefektivní. 

Nicméně se nám v kempu moc líbilo a setkali jsme se zde s prvními opatřeními proti medvědům hnědým, kteří se zde (prý) vyskytují v hojném počtu. Je spíše výjimkou, že se vám podaří ho spatřit ve volné přírodě, ale stává se relativně často, že se medvěd zatoulá do jednoho z kempů, jelikož cítí vonící turistovu potravu. Instrukce jsou tedy velmi přísné, je na to dokonce zákon a při porušení můžete dostat pokutu a být vykázáni z parku. Veškeré potraviny musí být okamžitě uloženy do anti-medvědích železných schránek, které jsou k dispozici u každého místa na stan. Mezi potraviny se počítají i kosmetické přípravky a cokoli, co by mohlo medvědovi vonět (nebo spíš smrdět, pro srovnání bylo uvedeno, že medvěd cítí mrtvého jelena na vzdálenost 3 mílí, do Yosemitu je tedy lepší žádného nebrat). 

Odpoledne jsme absolvovali první trek. Yosemite je známý svými výjimečnými skalními formacemi a krásnými vodopády, vydali jsme se tedy k Vernon a Nevada Falls. První část vede dokonce po asfaltové cestě, je zde hodně lidí, stačí se ovšem trochu vzdálit a hned je turistů méně. Vylezeme až na vrchol vodopádu Nevada, který je opravdu impozantní a vzbuzuje velký respekt, zejména když stojíte přesně nad ním a slyšíte hlasité hučení vody.

Večer si užíváme v kempu a za zmínku stojí dva vtipné zážitky: první nastane, když v klidu popíjíme u našeho kempovacího stolu pivo (potraviny a nápoje je možné vyndat ven, pokud zůstanou pod neustálým dohledem, což nám u piva nečiní problém). Náhle se ozve výrazný plechově dunivý zvuk, který následně identifikujeme jako pád jednoho z našich sousedů, pod nímž se složilo lehátko a poté se praštil hlavou do anti-medvědí schránky. Jelikož zůstává ležet na zemi, běžíme se podívat, zda není zraněný, což naštěstí není i přes hlasitý zvukový efekt pádu. Pán je dojat naší péčí a hned se nám představuje jako Wes z New Yorku a popisuje nám, jaký měl den blbec. Vypadal lehce podnapile, lehátko jsme mu tedy pomohli znovu rozložit v bezpečné vzdálenosti od všech nebezpečných předmětů. 

Druhá příhoda je spojená s jedním z japonských turistů, kterých je v Yosemitu hodně a kteří často cetují ve velkých organizovaných skupinách a jsou většinou několika autobusy dopraveni před vodopád, horu, strom případně medvěda, jež si následně vyfotí a o pár minut později odjížději spokojení za dalšími atrakcemi. Jsou tu ovšem i jiní – revolucionáři, kteří chtějí napodobit americký způsob cestování a pronajímají si velká kempovací auta nebo přívěsy, mají nejmodernější výbavu a oblečení a přespávají v kempech. Jedna taková rodinka dorazila ten večer i do našeho kempu. V kempu bylo v té době povoleno rozdělávat oheň, čehož jsme využili i my a večer jsme se u něj pěkně ohřáli. Pro rozdělávání ohně platí rovněž poměrně přísná pravidla ohledně určeného místa a sbírání dřeva v okolí. Japonský super moderně vybavený turista viděl, že téměř všichni mají rozdělaný oheň a chtěl si tedy jeden pořídit i pro svou rodinu. Chvíli se rozhlížel kolem sebe a když nenašel žádné vhodné dřevo na zemi, pochopil, že si ho bude muset obstarat jinak a rozhodl se tedy, že pokácí jeden z menších stromů za pomocí jednoho ze svých nástrojů (jsem si jistá, že by následně vytáhl kapesní motorovou pilu). Naštěstí ho viděla jedna americká paní, která ho jemně a velmi trpělivě upozornila, že si myslí, že není „supposed to do this“ a že by si měl raději nasbírat pár větviček kousek dál na zemi. Japonský turista, spokojen, že se dozvěděl něco nového, ji poděkoval a odešel dál do lesa hledat dřevo...My jsme se celou scénkou dobře bavili od našeho táboráku, kde jsme si po česku upekli buřty.

Následující den jsme se vydali opět za dalším vodopádem – Upper Yosemite Fall, který spolu s Lower Yosemite Fall tvoří nejvyšší vodopád severní Ameriky (739m). Trek to byl náročný s převýšením téměř 1000m, ale výhled stál za to (viz přiložené foto). 

Yosemite se nám opravdu moc líbil a odjížděli jsme velmi spokojeni do Kings Canyon a Sequoia National Park.

LA a Pacific Coast Highway

V Los Angeles zůstáváme dva dny. V hotelu máme zaplacenou snídani, na kterou vyrážíme v půl sedmé ráno, jelikož už nemůžeme spát. Americká snídaně není nic hrozného: samé sladké věci nejlépe přelité nějakým krémem nebo čokoládou. K tomu hnědě zbarvená teplá voda, které se říká americano kafe, a džus, který ovoce nikdy neviděl a často svou barvou připomíná zvýrazňovač.

První den v LA trávíme v Universal Studios zábavním parku, kde zkoušíme všechny 4D,3D a jiné atrakce včetně horské dráhy inspirované filmem Mumie až do chvíle, kdy nám náš žaludek naznačí, že už toho bylo dost, a tak si jdeme dát náš první burger s hranolkama. Abychom ulehčili svědomí, dáme si k tomu ovocný salát. Následuje prohlídka filmových studií, kde jsme mimo jiné mohli vidět motel ze známého hororu Psycho (viz foto). 

Odpoledne vyrážíme autem na Santa Monica Beach, uvízneme však na hodinu v pověstné losangelské zácpě a když konečně dorazíme na místo, začíná se mi opět chtít spát.

Další den se jedeme podívat na nápis Hollywood, který je sice nepřístupný, ale můžeme si jej aspoň vyfotit z dálky. Ještě předtím, než se vydáme po Pacific Coast Highway na sever, se zastavujeme na Venice Beach, která dle našeho průvodce výstižně reprezentuje americkou realitu.  Na jednom relativně malém místě je totiž možné vidět honosné domy, místní smetánku běhající na pláži a zároveň velké skupiny bezdomovců, ale také nezávislých umelců protestujících proti tomuto univerzálnímu společenskému modelu.

Abychom toho stihli více vidět, půjčujeme si kolo a to rovnou tandem, který jsme nikdy předtím nezkoušeli. Moc se nám to líbilo, nespadli jsme a

stihli jsme dojet až do Santa Monicy a zpět. Kolem poledne se tak konečně vydáváme na cestu směr San Francisco, v Malibu ještě z auta obdivujeme honosné residence a opálené surfaře (ty obdivuji zejména já). Pobřežní cesta je krásná a občas nám připomíná Bretagne, Normandii a na některých místech i Korsiku. Zastavujeme se na kafe v Santa Barbaře, což je oblíbená víkendová a prázdninová destinace Američanů z velkých kalifornských měst. Dnešní nocleh byl naplánován v Pismo Beach, kde je ovšem plný kemp, ve kterém jsme chtěli zůstat, nakonec tak musíme hledat jinde. Spíše z dobrodružných důvodů rozložíme stan v malém kempu, který má z jedné strany silnici a z druhé železniční trať (té jsme si všimli až později). Poplatek za noc je však směšný, a tak si řekneme, že to jednu noc vydržíme. Nakonec to byla velmi poklidná noc a první vlak projel, když už jsme byli vzhůru.

Na celou cestu z LA do SF jsme měli 3 dny. Zpětně si říkáme, že jeden den navíc by nebyl špatný. Měli jsme však zarezervované ubytování v SF, a tak jsme nemohli náš pobyt na pobřeží prodloužit. I tak jsme toho stihli za ty tři dny hodně:

- V Morro Bay jsme viděli skálu vulkanického původu uprostřed moře a také prvního tuleně, který si plaval v přístavu

- Na pláži jsme pozorovali početnou skupinu rypoušů sloních, kteří se velmi srandovně pohybují po pláži a dost výrazně smrdí

- Obdivovali jsme unikátní vodopád dopadající přímo na pláž McWay falls

- Navštívili jsme Point Lobos State reserve, kde jsme opět mohli vidět a slyšet tuleně a kde nás cedule upozorňovaly na přítomnost jedovatého dubu

- V Monterey jsme zaplatili nehorázně drahé vstupné do jednoho z největších akvárií, návštěva ovšem stála za to

- Pronajali jsme si kajak a během naší výpravy po oceánu kolem nás plavaly roztomilé vydry doprovázené lachtany – nikdy jsme tyto živočichy neviděli tak zblízka – nezapomenutelné!!! Steph si také na kajaku opálil nohy do pěkného růžovo-červeného odstínu

- V Santa Cruz jsme se zastavili v nejstarším zábavním parku západního pobřeží s klasickou dřevěnou horskou dráhou

Vše tedy probíhá podle plánu, kromě toho, že teplota je o něco nižší, než jsme čekali a docela často je nám zima.

Další kapitola bude o naší návštěvě San Francisca – města mlhy, větru, hippies, Golden Gate Bridge, strmých kopců a typického architektonického stylu.